Sedí v Jazzdocku a povídají si spolu. Vlnky Vltavy za prosklenou stěnou se třpytí.  Oči jim září. Mluví o něčem úplně obyčejném, ale pod těmi slovy jako by přeskakovaly jiskry. Ani jeden z nich si není jistý, ale oba doufají. Ta láska není vidět, ale je všude kolem nich. Tak jasná, že to vidí i nezávislý pozorovatel. Je tady všude, a přitom ji nelze dokázat. To ale neznamená, že neexistuje.

Náš svět je dokonalý. To, jak se v něm chováme my, je věc druhá, ale všechno okolo nás je stvořené do neuvěřitelné krásy.

Tak třeba vločka. Když se na ní člověk podívá zblízka, vypadá taková vločka jako velmi dobrý vtip. Něco tak malinkého, čeho je v zimě miliony, a je to určené k tomu, že to rychle roztaje. Mohlo by to vypadat jakkoli a v závěji by to nebylo vidět, ale ono je to malinké umělecké dílo z ledu, a ještě navíc se údajně žádná vločka dvakrát neopakuje. Sněhové závěje jsou plné namačkaných miliard osobitých a dokonale souměrných vloček. Když se na to člověk podívá nezkaženýma očima, musí za tím vidět skrytý řád a malá ledová pravidýlka, kterými se každá vločka řídí.

Nebo zelenina. Kdyby svět vznikl sám a náhodou, vím jak by vypadal: Ze země by trčely rovné klacíky a na každém z nich by bylo pár béžových kuliček velikosti tenisáku. Stačilo by sníst jednu nebo dvě za den a člověk by byl najedený. Tak by vypadal svět, který by nebyl stvořený s hravostí a vtipem. A protože pod naším světem a pod našimi životy neustále tryská neutuchající tvořivá síla, roste kolem nás potrava, kterou potřebujeme k přežití, ale má tisíc různých tvarů a barev. Lilek, cuketa, rajče, brokolice, okurka, hrášek… S trochou dětského pohled je opravdu možné vidět náš svět jako ráj: všechny ty tvary a chutě rostou samy od sebe. Příroda se stará o to, abychom přežili a ještě abychom si všichni vybrali.

Lze si snad nemyslet, že sněhové vločky a zelenina nebyly stvořeny pro nás a s láskou? Může tady například moře nebo delfín být úplnou náhodou?

A to jsem ještě nevytáhla z rukávu svůj poslední trumf.

Marmeláda.

Bylo to zrovna nedávno, co jsem se dozvěděla, že v peckách je pektin. Otrhejte meruňkový strom, vhoďte do hrnce meruňky a jejich pecky a přímo z pecek se uvolní želírovací látka, která udělá z meruněk meruňkovou marmeládu.

Ani sebesušší vědecký mozek tímhle přece nemůže nebýt okouzlen! Ovoce se na stromy dodává už s peckou, která zaručuje, že z něj budeme moct udělat marmeládu. K ničemu jinému pektin v peckách není. Není tohle důkaz inteligentní síly za tím vším?

Jsem přesvědčená o tom, že tenhle svět je stvořen s láskou a moudrostí. Darwinový zákony platí, ale jenom jako důkaz toho, že svět je stvořený tak, aby se neustále sám vylepšoval.

Jestli se vám chce, půjčte si na dnešek moje bláznivé oči. Dívejte se kolem sebe a snažte se vidět skrytý řád věcí. Od lilku a vločky už to není dlouhá vzdálenost k tichému zjištění, že věci, které se dějí, mají svůj smysl.

Věřím. Věřím v to, že život není boj o přežití.

Věřím, že svět je tady proto, abychom se snažili vidět krásu. Jako třeba zasněženou starou vybydlenou továrnu, zamrzlou řeku a na ní mrazem ztuhlé vodopády, a na té řece obdélník se stopami bruslí po hokejovém zápase.

Sedí a povídají si spolu. Oči jim září. Mluví o něčem úplně obyčejném, ale pod těmi slovy jako by přeskakovaly jiskry. Ani jeden z nich si není jistý, ale oba doufají. Ta láska není vidět, ale je všude kolem nich. Je tady všude, a přitom ji nelze dokázat. To ale neznamená, že neexistuje.