Mám za sebou první den bez cigaret. Za celý den jsem se asi padesátkrát snažila si nezapálit. Hrozná fuška. Tohle mám vydržet i zítra? A pozítří? Pořád? Jak?!

Ležím na posteli a upadám do příjemného polospánku. Mezi bděním a spánkem si pomyslím: „Prosím, pomozte mi přestat kouřit…“

A najednou ten fyzický pocit, jako by mě někdo jemný a hodný pohladil po rameni. Trhnu sebou a probudím se.  Nikdo tady není, ale ten dotek dělal tak opravdový dojem.

Vždycky jsem věřila, že strážní andělé jsou a že ve vybraných momentech života můžeme výjimečně cítit jejich dotek, ale to jsem si jen tak poeticky myslela, nečekala jsem ten dotek jen tak, obyčejně, uprostřed dne.

Dobře, proč bych nemohla poprosit nějaké dobré mocné síly, aby mi pomohly přestat kouřit? (Asi proto, že se mi to zdálo málo vznešené, než abych o to prosila. To, že chci típnout poslední cigaretu, je přece můj vlastní problém, s tím bych neměla žádné dobré síly obtěžovat, ne?) Ještě pořád mám zavřené oči a znovu a znovu si vybavuju to pohlazení někoho, kdo mi rád pomůže se vším o co požádám. Cítím, že mám jedinečnou příležitost.

„Dobře…ehm…když už jste to načali…mohli byste…prosím…mi pomoct? Myslím, že to asi nezvládnu.“

A prázdný prostor kolem mě, kde samozřejmě nic není, se souhlasně usmívá.

No takže mám před sebou první týden. Druhý týden. A třetí týden. Upínám svoji mysl k té pomoci, která je schovaná v každé molekule vzduchu. A není to vůbec těžké, nedat si cigaretu. Užívám si naopak každej další den bez ní. Moje motivace je přímo hmatatelná. Bůh ví, jestli proto, že si myslím, že mi někdo pomáhá. Nebo proto, že mám pocit, že v tom nejsem sama. Lidé kolem mě mi drží palce a ptají se mě, jaktože se mi to daří.

No, nemůžu říct „protože si myslím, že mi pomáhají andělé.“ Už tak jsem pro všechny mimózní a nepraktická naivka. Ještě není čas prozrazovat lidem, co si doopravdy myslím. Říkám jim tedy všechno, jenom vypustím tu nadpřirozenou část.

No a od tý chvíle uplynulo 301 dní. Bez cigarety.

Hurá a díky!

Bylo to výjimečně, kdy jsem žádala o pomoc. Většinou chci jinak všechno zvládat sama. Na nadpřirozené síly a ezoterické vědy se spoléhat nechci. Člověk potom uletí pryč ze života. Rozrývat svůj život a pátrat po tom, co a proč se stalo, může člověku pomoct, když je na to správný čas. Ale potkala jsem už dost lidí, kteří si ze samotného rytí ve svých problémech udělali celoživotní náplň.

Člověk by se sám sebou měl zabývat do hloubky ve chvíli životní krize. To je ten správný čas, kdy by se měl odtrhnout od světa, ponořit do sebe a hledat příčiny toho, co se stalo. Pak by měl ale zase dlouhé roky obyčejně žít a užívat si. Lidé nemocní ezoterikou přistupují sami k sobě jako k psychicky těžce nemocným pacientům a dělají si ze života sanatorium. Tahle tendence mi je stejně protivná jako lidé, kteří žijí zdravou stravou a nutí svá omezení druhým. Je v tom málo radosti a nebaví mě to.

To jen tak, aby bylo jasno, že jsem spíš ezoterická odpůrkyně, než nadšenkyně. Nemám ráda žádné doktoríny a nesmyslné pohádky o tom, že naše duše je nesmrtelný delfín.

Ale v dobré síly v každé molekule kolem nás prostě věřím. Myslím, že už dokonce spěcháme do věků, kdy přítomnost lásky všude kolem nás bude dokázána fyzikálně. Věřím v to, že svět má oči a uši a že se usmívá. Když zavřu oči, vidím ten obrovský a průsvitný usměvavý obličej, který prosvítá naším světem jako Božena Němcová pětistovkou.

Moje dny jsou většinou plné obav. Co zas dělám špatně? Co mám dělat líp? Nejdu blbě?

Udělej první dobrou věc. Jakkoli malou. Zní mi v uších odpověď. Udělej cokoli užitečného. Když se cítíš, jako bys byla v zabordeleném bytě, který nikdy nemáš šanci uklidit, vstaň a dej do pořádku to první, co vidíš. Vyměň vodu květinám.

To je to malinký tajemství.