Ta terasa byla báječná. I když ona je to vlastně střecha garáže, předělaná na terasu, to jsem dlouho nevěděla. Pamatuju si, jak se na ní vyhřívala Ťapka na sluníčku.  A třásla se přitom. Tahle psí rasa se třese dokonce i když je jí teplo. I když možná ne, možná, že ve vedru na tý terase se Ťapka výjimečně netřásla. Vaše asi tak pátá v řadě. Ta první byla Belinka, ta druhá Cibulka a ta třetí Ťapka. No dobře, tak byli ty pinčlíci jen tři. Některý lidi to tak dělaj, že mají tři na sebe navazující psy stejný rasy, takže máš pak trochu pocit, že se ten pejsek převtěluje a žije s tebou třicet let.

Belinku jsem zažila na týhle terase jenom jako malinká a už si jí nepamatuju, Cibulka tady byla velkou část mýho dětství a pak přišla Ťapka. Ta nejmenší ze všech, zlomila si nohu jako štěně, a tak už pak nikdy nevyrostla. Vypadala pořád jako nějaká nervózní hubená dáma, co se třese vzteky. Byla takovej nervák, že když na ní člověk promluvil příliš vlídně („Ťapinečko, ťuťuťu, no kdes byla?“), tak se vždycky radostí počůrala. Tohle mě rozesmává dokonce ještě teď a vždycky mě to rozesmávalo. Fakt se vždycky počůrala radostí.

Strašně moc energie jsme vždycky věnovali tomu, překecat dědu, aby nás vzal na kolotoče. Když si na to vzpomenu, úplně cítím tu horečku, jak ti je úplně skoro špatně z toho, jak něco jako dítě chceš. Takhle moc jsme chtěli na kolotoče. Děda dokázal tejden dělat dojem, že už už jedeme. A často jsme tam třeba ani nejeli, prostě jsme to nestihli, než kolotoče odjely. Ale pořád to bylo ve vzduchu. Pořád říkal: Jo, odpoledne. Jo, zejtra. Až udělám tohle. Až mi nanosíte tyhle svázaný obálky na půdu. Neotravuj, vždyť už v podstatě jedeme. Jo vona už je večeře. Tak s tím jsem nepočítal, musíme jet zítra.

Pak když už jsem byla starší, víc a víc jsem si uvědomovala, jak tenhle váš dům miluju. Jak může duši tak moc uklidnit známý místo, stejný rozložení pokojů a stejný věci v nich? Ta pohovka, křeslo, tisíc sošek a obrazy, který se nikdy neobměnily.

Ráda jsem s váma sedávala v obýváku, a poslouchala ty historky. Opakovaly se pořád dokola, ne proto, že byste nevěděli, že už jsme si je vyprávěli, ale proto, že některý vyprávění byly prostě oblíbený. Některý vzpomínky jsi ráda vyprávěla znova a znova, tak moc ti byly blízký. Jako třeba jak tvůj táta pracoval v cukrovaru a ty ses jako jedináček kamarádila s nějakou hraběnkou a ta vás pozvala na Opočenskej zámek a tam jste se koupaly v jejich soukromých lázních. Nebo jak jste už s malejma klukama bydleli v domě, kde se vždycky o víkendu otevřely dveře na chodbu a zpívalo se s harmonikou. A když sousedka navařila hodně rajský, přišla ti dát pro kluky i s knedlíkama. „Dřív se žilo pohromadě.“, zakončila jsi to vždycky zasněně.

Taky budu mít takovýhle oblíbený vzpomínky, který si budu pořád a pořád dokola opakovat. Jak jsem právě na týhle terase improvizovala nekonečnou písničku do smetáku. Byl to nějaký rokenrol o slepičce, co snesla vajíčko. Ty ses mi fakt hodně smála a připadala jsem si tak vtipná. Jako už na celej život vtipná! Nebo jak jsi seděla na terase ve stínu a vyjmenovávala podle fleků na zástěře celej svůj jídelníček, čím ses v týdnu pokydala. To mě pořád v duchu rozesmává, stejně jako ta počůravající se Ťapina.

Nebo moje oblíbená: pohádali jste se s dědou kvůli markám a rok jste spolu nemluvili. Doopravdy nemluvili. On ti na stůl dal každej měsíc peníze, tys mu každej den nechala na plotně uvařenej oběd, ale neřekli jste si přes rok ani jedno jediný slovo. Když se člověk dovolal jednomu z vás, musel se prostě smířit s tím, že mu toho druhýho k telefonu nezavolá. A ani mu nic nevzkáže. Až pak jednou jsem si s tebou volala a tys mi najednou hlásila: „Víš co je novýho? My už spolu zase mluvíme! A třeba do dvou do rána si povídáme! A máme si pořád co vypravovat!“ A pak jste si hodně let hodně povídali a sousedi se vás ptali, co to bylo za večírek, že se ozýval do rána z terasy smích a vy jste jim říkali: „To nic, to my s dědou.“

Jenom jednou jedinkrát za celej život jsem tě viděla brečet, když jsem vám přijela říct, že se táta s mámou rozváděj, tys to nečekala a oči se ti zalily slzama.

Mám jich nastřádaných dost, těch vzpomínek, co se nad nima člověk usmívá. Pamatuju si ten smích, když jsem řekla nějakou ptákovinu, jak ses otřásala, takovej ten smích od srdce, jak v něm úplně slyším, že tam to srdce máš.

Ráda si ty vzpomínky prohlížím s úsměvem. A čas od času mám sen. Sedíme k sobě zády. Pletu a ty taky. Nevidíme na sebe.

„Háčkovat neumím.“

„To se taky naučíš.“

A je mi dobře, dobře, dobře.

Tak jako je možný milovat někoho, kdo tě nemiluje, může taky být někdo, kdo už není.

A to je dobře.