S bráchou jsme se nanáviděli strašně. Pro mě byl malej uřvánek, kterej si všechno vyvztekal, já pro něho zase chladná dokonalá sestřička, která nikoho k ničemu nepotřebovala. Všechno mi vždycky šlo. Dokonce když jsem dostala ve škole první úkol, přišla jsem domů, shodila tašku, otevřela sešitek a načmárala tam klikyháky podle vzoru.

„Ty jsi svůj první úkol v životě udělala sama?“ divila se máma.

„A co jako jinýho bych s ním měla udělat?“ divila jsem se já, ale pak jsem se rozbrečela,

protože jsem si všimla, že se mi ty klikyháky moc nepovedly. Chtěla jsem to mít dokonalý.

 

Brácha byl vždycky nezkrotný živel. Řval, vztekal se, bojoval. Připadalo mi to, že hlavní roli u nás doma hraje on. On byl hysterka, máma byla hysterka, láskyplně po sobě řvali, a mě si nevšímali. Já byla intovert po tátovi, takže jsme každej byli zalezlí ve svém pokoji. Táta sám dospělej, já sama dítě. Myslím, že jsem bráchu fakt nenáviděla. Jak nespoutaně a nezkrotně si všechno vyřval. Jak si nenechal do ničeho mluvit.

 

Věděla jsem, že jediná moje zbraň proti němu je být ve všem ostatním dokonalá. Balet, dramaťák, škola, hra na klavír, scénky na táborech. V tomhle všem jsem ho hrozně chtěla porazit. Alespoň tam bejt ta hlavní hvězda. Nehnaly mě žádný vyšší cíle, chtěla jsem mu to nandat.

 

Když mi bylo šestnáct, jezdila jsem do prahy na konzervatoř. Brácha byl jedinej člověk na světě, kterej mě dokázal behěm tří vět rozčílit tak, že jsem vzteky brečela.

„To nemáš moc šťastnej vztah, viď?“ Seděl u počítače, čučel na ICQ a říkal mi pravdu.

„Buď zticha!“

„Když přijedeš po týdnu a on ani nevzdechne.“ Cílil přesně na ty slabý místa, ten třináctilej parchant, jak mi tehdy připadalo. Chtěla jsem ho zabít.

V tu dobu jsme se začali mít trochu rádi. Zatímco já jsem studovala v Praze, brácha mi o víkendech pouštěl svoje rapový nahrávky. Ve škole mu to moc nešlo, ale texty měl dobrý. Fandila jsem mu. Bavilo mě, že můj brácha má svoje vzteky, který dává do rapových textů. Já jsem ještě pořád, ani v osmnácti, ještě neuměla cítit vztek. Byla jsem ještě pořád ta slušná, jedničkářská, uťáplá holka, která sice už hraje ve filmu a stává se herečkou, ale v osobním životě neumí vůbec říkat, co cítí. Narozdíl od Honzy jsem vždycky byla svejm emocím strašně daleko.

Pak přišly další roky a další role. Bráchu strašně štvalo, že se celá rodina může zbláznit z mejch úspěchů a jeho se nikdo nezeptá ani na to, jak ho baví škola, nebo jak mu to jde na fotbale. Byl za mě rád a fandil mi, ale být v rodině ve stínu svý dokonalý sestřičky ho nijak zvlášť nebavilo.

Pak se přihlásil na vysokou. Nebyl nějakej extra student, a tak všechny překvapilo, že ho vzali na vojenskou medicínu.

„Vždyť ses nikdy moc neučil. Jaktože tohle ti jde?“

„Protože tady to má nějakej smysl.“ Odpovídal brácha. Než ho vzali definitivně mezi vojáky, absolvoval celkem drsný výcvik, aby zjistili, jestli se psychicky hodí na tak zátěžový povolání.

Hodil se výborně. Všichni kluci v Trutnově mu záviděli jeho historky ze cvičení. Mezi nima je najednou on ten opravdovej chlap.

Můj brácha je teď záchranář. V Jindřichově Hradci je vedoucí obvaziště a na praxi jezdí v Jaroměři se záchrankou. Od té doby celá rodina otočila. Já jsem herečka a to je už pro všechny starý a ohraný. Ale Honza má opravdový povolání a zachraňuje životy. Moje záře vedle něj nepůsobí tak přesvědčivě. Jsem na něj doopravdy pyšná.

Je to čtyři roky zpátky, co se rozvedli naši. V tý době jsme byli největší spojenci na světě. Sami proti všem. Konečně jsme si začali poprvé v životě povídat. Rozčílit jeden druhýho umíme, ale už jenom z lásky a v legraci.

Od tý doby jsme oba šťastně zamilovaný, což sourozencům nikdy moc nepřidá. Nemáme na sebe prostě čas. Žijeme si svoje spokojený životy a vidíme se jednou za půl roku na svátky.

Tohle nemá žádnej velkej patetickej konec, ještě pořád mě hrozně rozčiluje, jak si brácha dělá, co chce a zatímco já chodím poslušně na obědy k mámě tak, jak to nahlásím, on se ani neobtěžuje napsat, nedorazí a vždycky mu to projde. Tohle se nezmění. Jeho taky prudí, když si hraju na hvězdu a chovám se někdy jako nafrněná pražská panička.

Sourozenecký vztahy jsou plný nepochopení, žárlivosti a boje. Jsou prostě naprosto báječný.