Červený víno mám nalitý v opilý skleničce. Tak se říká tý bez nožičky, co se točí dokola, když je v ní víno. Po šedesáti osmi dnech piju.

Od prvního ledna, kdy mi zdrcenej táta zavolal tu nečekanou zprávu, jsem se na alkohol nemohla ani podívat. Děda moc pití nemusel, ale to není tím. Prostě jsem upadla do smutku a nechtělo se mi to ničím zamlžovat.

Alespoň dnes už to zase umím jako předtím, zdá se mi. Piju nějakej dobrej Cabernet- Syrah, co jsem dostala ke třicetinám.

Když jsem před deseti lety hlídala Zuzce Stivínové maličké syny, měla jsem za úkol ohřát jim k večeři polévku. U koše stála prázdná lahev od vína. Poctivě jsem si zapamatovala tu značku. Cabernet-Syrah. Živě jsem si představila ji a jejího manžela, jak si večer, když kluci spí, na balkoně toho nádherného bytu v Rybalkově nalijí Cabernet pomlčka Syrah, aby si spolu mohli popovídat. Značka Syrah se pro mě stala zárukou toho, že máte šťastný život, dvě děti a pořád ještě krásný vztah spolu.

Zuzka a její manžel se určitě právě na tom balkoně domluvil, že prostě odjedou za jeho prací do New Yorku. Pak tam spoustu let žili a jejich kluci jsou teď už puberťáci. Vrátili se do Čech a z ní je teď hollywoodská hvězda v Čechách.

Vždycky jsem si přála mít vztah, ve kterém budu pít Cabernet-Syrah na balkoně.

Všichni si chceme všechny kolem sebe idealizovat. Jako třeba já vás dva, svoje prarodiče, dělám si ze vzpomínek na vás svoji značku a svůj styl, vykresluju vás jako dva dokonalý lidi, co se navždy milovali.

A přitom mi to babička sama řekla, jak šla přes celý Sezemice, když jí bylo čtyřicet let, aby se přesvědčila, jestli je to pravda, že ji děda podvádí. A přesvědčila se, že jo. Čekalo je spolu ještě spousta krásných let a na starý kolena se o sebe starali, ale ten den musel bejt hroznej. Nepředstavitelně hroznej, vzhledem k tomu, jak se do sebe kdysi na tancovačce zamilovali a jak ji vyměnil za krabičku Startek, když sliboval tchánovi, že se o ni dobře postará.

Víc dědečků, než by člověk čekal, mělo svoje utajený babičky, o kterých nikdo nevěděl. A víc babiček, než by se člověk dozvěděl, mělo svoje tajný dědečky, se kterými vždycky chtěly být, kdyby nebyly se svými dědečky. I maminky a tatínkové mají svoje zápletky, které se třeba nikdy nedozvíte. Láska někdy znamená zůstat, i když nechceš.

„Život píše romány.“ To neřekl Hemingway, ale zřízenec pardubický nemocnice, co se staral o oba tátovy rodiče.Nejdřív o babičku, po ní o dědu. Často si to s tátou připomínáme.

Pravda je to nejzajímavější, co může v životě být.

Slibuju, že si nebudu hrát na solnej sloup, a pořád se otáčet a vzpomínat na vás. Slibuju, že budu víc každej den myslet na to, co můžu udělat právě teď. Protože když už to nejde, člověk je najednou všehoschopnej. Všechno by odpustil, všechno by udělal, všechno by řekl a napsal o tom dojemnej článek. Po bitvě je každej generál, i já.

Život začíná zničeho nic, když to nikdo nečeká. Najednou tu je. A končí uprostřed. Najednou tu není. Život sám nemá žádnou tečku, ani pointu. Jeden děda si napsal do kalendáře na Silvestra: „Další rok v háji, jaký asi bude ten další?“, ale na Nový rok už se neprobudil. Druhý děda si vsadil na vítězství jednoho z týmů a nedozvěděl se, jestli vyhrál, nebo ne. Spousta lidí, odchází uprostřed promlčených sporů a nedokončených telefonátů.

To nejdůležitější se děje tam, kde na to pořád upozorňují ti, co už něco zažili.

Uprostřed.