Venku za oknem je asi pětatřicet stupňů. Všichni si právě užívají horký den na Mallorce, ostrově všech evropských pařmenů. Chodníky mezi betonovými hotely žhnou.

Jsem zavřená v pokoji se zataženými žaluziemi a pomyslím si: „Jak ráda bych teď zůstala právě tady, v chládku, v pokoji a nešla k moři.“

Malý tichý hlásek mi odvětí:

„A proč bys nemohla, jsi tady přece sama!“

Jako bych zapomněla. Vydala jsem se sama na dovolenou, a protože neznám nic jiného, než předplacené zájezdy, koupila jsem si zájezd na Mallorcu, v jednolůžkovém pokoji, s polopenzí.

„No, protože první den dovolené se přeci vždycky jako první chodí podívat se na moře, jinak bychom nevyždímali z dovolené to, co lze….“ odpovídám, ale už vím, jakou říkám blbost. Jediný, kdo si to myslí, je zbytek mojí rodiny. Já samotná bych strašně ráda zůstala v chládku.

„Takže rebelie?“

„No, když už to říkáš…Nejradši bych vyrazila do supermarketu, koupila si víno a cigarety a nevytáhla paty z pokoje.“

A tak se stalo. Sice jsem si připadala jako naprostý zoufalec, ale protože jsem byla na dovolené sama a nikdo to neviděl, koupila jsem si flašku, kterou bylo jasné, že sama vykalím, a místo očumování moře jsem se posadila na rozlehlou terasu a vzala jsem si tam čerstvou krabičku slimkových cigaret Vogue. Otevřela jsem si na ní celofánek a kouřila jsem jednu fialovou slimku za druhou.

V okně naproti mé terase se odráželo slunce, zapadající nad mořem. Taky romantika.

„Jestli ti můžu něco poradit, piš. Piš úplně jinak, než jsi byla zvyklá. Piš, jako by to pak už nikdy nikdo nečetl. Nekontroluj to.“ To mi poradil měsíc zpátky můj kamarád, bubeník a budhista, Petr Piňos.

Připadalo mi to jako zvláštní rada, ale tady na té dovolené se tím poprvé řídím. Piju, kouřím slimky Vogue a píšu tak, jak mi řekl. Jsem sama na Mallorce, takže to není tak těžké. Až do večera ze sebe sypu všechny ty věci, co se staly minulý rok.

Konec dlouholetýho vztahu. A nová láska, která je jenom v mojí v hlavě. Nikde jinde nesmí být, protože žij a nech žít neznamená „Rozbíjej lidem rodiny.“ Moje trápení, sny a tajná romantika. Prostě se z toho vypisuju na terase na Mallorce, ve svých dvacetipěti letech. Poprvé od patnácti sama, poprvé v životě sama na dovolený.

Když už padne úplná tma, napadne mě: „Škoda, že jsem se nešla podívat na moře.“

„No, proč bys nemohla?“

„Protože je deset večer…“

„No a?“

„Ježiš, ty seš tak otravnej odvážnej hlásek! Copak mám jít plavat nakalená do moře? Sama? Co by tomu řekl táta? Co by tomu řekla máma?“

„To nevím, jelikož tady nejsou.“

„Proboha!“

„….“

„No dobře, jdeme!“

A pak jsem úplně sama plavala v moři ve tmě, a děsila jsem se úplně všeho. A pak mi bylo krásně. Protože sice divně, ale dodržela jsem to, že se první den musí jít pozdravit moře.

Bylo přede mnou ještě jedenáct dní. Rána, odpoledne a večery na terase. Trapný snídaně a večeře mezi rodinami s přetékajícími talíři. Výlet do hlavního města. Posedávání v kavárně s výhledem na moře u ledový kávy. Otrávený opalování, když všichni kolem vás hrají míčový hry pro dva a víc. Budíček v pět ráno, abyste mohli meditovat při východu slunce.  Zjištění, že jste na tom nejvíc party ostrově v celé Evropě, takže v pět ráno nepotkáte jako na Santorini dva domorodce, ale třicet nakalených cizinců, co jdou z tahu. A marné čekání na východ Slunce a zjištění, že jste asi na západě, nebo co, každopádně nic z moře neleze.

A pořád jsem psala, psala, psala a psala. Zjistila jsem, že můžu psát cokoli. Že je všechno dovoleno.

Možná, že to vlastně byla moje jediná dovolená v životě.

Hned první večer po příjezdu jsem šla na Trutnovskou diskotéku a tam jsem potkala Pavla.

A z toho psaní bez cenzury se o rok později stalo Kafe a cigárko.