Byli jsme u nějaký neznámý tety na zahradě a opejkali jsme buřty na ohni. Někde si schrastila stýblo trávy, takový tenoučký a zapálila konec. Tím pádem vznikla malinkatá cigaretka. Labužnicky pokuřovala a nabídla mi taky.

Jestli mě bylo devět, tak jí bylo sedm. Stýblovou cigaretku jsem samozřejmě odmítla.

Poté, co nás babička zahnala už popátý spát, se tajně plížila celým domem, aby si v lednici ukrojila kousek špeku. Byl to jeden bílej jednolitej kousek, zbožně ho jedla, přikrytá peřinou a nabídla mi taky.

„Tohle bílý masíčko je strašně dobrý,“ říkala. Nevím, jak vlastně chutnalo. Nikdy jsem na tuhle rebélii nepřistoupila.

Neustále byla na klíně dědovi, nebo babičce. Hroznej mazel. Pamatuju si jí mazlit se k někomu celý naše dětství v Sezemicích.

Každá jsme jiná, a lišíme se přesně tak, jako se lišili naši tátové jako malí.

Úplně si představuju, jak malej Ludvík leží ve svýn pokoji a chce si v klidu číst. Malej Olda, kterýho nechali za dveřma, aby neotravoval, stojí u dveří a klíčovou dírkou tátu přemlouvá: „Ludvíčku, pojď si hlát. Ludvíčku, Ludvíčku, pojď si hlát.“

Malej Olda, mazel a excentrik. Malej Ludvík, hodnej introvert.

Jsme po nich, po svých tátech.

Dodneška, když u sebe přespáváme, nemůžeme ze smíchu usnout dlouho do noci. Ona mi vypráví svoje neskutečný a divoký historky, nad kterýma mi zůstává rozum stát. Všechny moje večírky dohromady nebyly jako jeden její jediný. Její vztahový život je proti tomu mému námět na žhavý seriál. Ona je pro mě nespoustaný ďábel, a když si píšeme, zdraví mě vždycky „ty můj anděli.“ Nedáme na sebe dopustit.

I když jsem u ní někdy mívala pocit, že tý nezřízenosti a nespoutanosti a nezodpovědnosti je až moc. Že se vlastně sama ničí.

Když je někdo příbuznej, všechny jeho chyby je potřeba vidět v jiným světle. Všechny jsou totiž někde uvnitř nás, a pokud nejsou vidět, možná jen spí, jako neaktivovaný geny, který se kdykoli můžou probudit. Když je někdo můj příbuzný, všechny jeho vlastnosti jsou vzorem, který je někde, i když možná skrytě, utkanej v mý duši.

A všechny jeho dobrý vlastnosti, všechno, co on má a já, zdá se nemám, je zase tak trochu moje. Mohlo by aspoň bejt. Jednou.

Sedíme s tátou na kafi. Moje články se mu líbí. Tvrdí, že píšu tak, jak on vždycky zamlada chtěl. Žiju svůj sen, ale není jen můj, tohle snění už kdysi začal on. Tohle si vždycky on strašně moc přál.

Pak spolu jedeme do Sezemic. Barák je prázdný, táta mě varuje, že je to trochu hodně smutný. Procházíme těma pokojema, kde je všechno stejný, jako vždycky bylo. Jenom už tam nikdo nebydlí.

Vyberu si domů obrázky, na který jsem tam koukala celý dětsví, o všech prázdninách to byly kulisy všech Sezemických příběhů. Seberu ze zdi taky různý zarámovaný fotky. Ona, když jí bylo osmnáct. Můj prapraděda z profilu a jeho žena v parádním kožichu. Moje prababička z druhý strany, když hrála kněžnu v ochotnický Babičce. Všechny je opatrně naskládám na ten největší vespodu a nesu je do auta.

„Tyhle lidi, ty tvoří naši minulost.“ Říká táta.

„Jo, jsme s nima spojený víc, než si myslíme.“ Říkám  já a jsem o tom strašně moc přesvědčená. Tak jako jsem já po něm a Petruška je po svým tátovi a dá se strašně lehce vysledovat stejný vlastnosti, a tak jako mám v sobě babičku a dědu a někdy jsem celá máma,jsem naprosto přesvědčená, že další části mý osobnosti bych nádherně našla v těhle svých prapra a dokonce i hloub do minulosti. Moje živelná prababička, co chodila k ochotníkům a její éterický manžel s bílými vlasy, věčný elegán. A z máminy strany milující prababička, co si vlasy jenom ledabyle zapla jednou sponkou a její manžel, co vždycky všechny rozesmál a všem bylo v jeho přítomnosti dobře.

Já nejsem jenom já, nějaká svá vlastní osobnost, která nikam nepatří. Mám v sobě jejich boje, trápení i talenty. Něco z toho, co nemám, měli oni, a možná, že mám hodně toho, o čem vždycky snili. A protože jsem jejich příbuzná, tak mi to přejí.

Jak ráda bych se s nimi potkala. Jinde než za zavřenými víčky. Poznala je. Viděla v nich to, co sama na sobě nemám ráda. Ve druhých je vždycky snadnější to přijmout.

Jak ráda bych se podívala zpátky za tři rohy. Možná by mi pak bylo víc jasný, jaká budu za touhle další zatáčkou.