„Dobrý den, paní!“ Takhle mě zdravila několikrát denně. Bylo to legrační, taková fajn hra. Jako bysme opravdu byly dvě paní. Žádná zkušená babička a malá vnučka. Nic takovýho. Hrála sis se mnou na paní a paní, co se potkaly na rohu.

Nekriticky jsem tě zbožňovala. Ten dětskej punk, co byl všude kolem nás. Můžeme si jít hrát na hřiště? Můžeme ti česat účesy? Můžeme ti zahrát rozhlasovou hru o policajtech?

„Pro mě za mě okolo mě.“

Jediný, co jsme museli, bylo sníst polívku před hlavním jídlem a jít spát. Hotel Postel, Peřinova ulice. Přes to nejel vlak. Jinak to bylo na nás, čím si ten čas vyplníme.

No tyhlety dětský prázdniny, to bylo prostě báječný, to nemá ani cenu rozmazávat. Protože čím víc se s hovínkem mažeš, tím víc smrdí, že. Tyhlety výlety Ávií, kdy jsi nám napekla buchty a my jsme s dědou někam vyrazili, nejčastěji k nějakým vzdáleným známým, u kterých najednou zazvonil děda a čtyři hladový krky a nasáčkovali jsme se tam nečekaně na návštěvu. Děsně jsme to zbožňovali, jak nějaká teta vždycky protáhla obličej. „Ale my grilujeme jenom jedno malý kuřátko.“ Říkala a čekala, že tím dědu společensky odpudí.

„Nevadí, každej si kousnem.“ Odpovídal on. Ne protože byl hluchej, ale protože chtěl všechny naučit, že návštěva je svatá a má mít vždycky přednost před zaprděností a lakomstvím.

„Tak jak se máte, mami?“ Volal táta každej den, celej pryč strachy, co tam s náma bude.

„Jeli s tátou na vejlet.“ Říkala pevně ona u telefonu na stojáka v předsíni.

„Jako sami? Budou spát v autě? Jak jsi to mohla dovolit?!“

Žádná uklízecí, ani poučovací babička. Naši se z toho mohli zvencnout. Jedinkrát jsme u vás byli na Štědrej večer, a když jsem rozbalila bárbínu od tebe, rychle jsi mi ji vzala a zkoumala jsi deset minut, jestli to není ta, cos chtěla dát Petrušce. Naši to nemohli vydejchat, jak jsi tím zabila ducha Vánoc a aspoň hru na to, že to přines Ježíšek. Nikdy jsem si tam nepřipadala jako děcko.

„Kdybych jim řekla, pokud se k sobě nevrátite, tak já umřu, tak voni mi řeknou: Tak umři! Tak proč bych se do toho míchala?“

To byl tvůj komentář k tomu, že se naši rozváděj. Musela jsem se tomu v duchu smát. Ty můj malej Budho s několika kopečkama. Nemíchat se lidem do života a řešit si svý problémy sám.

Tenhleten budhismus máme všichni po tobě. Olin ho objevil už před deseti lety, a od tý doby je to můj strejček, co vždycky napíše nějakou filosofickou smsku. Co se má stát, to se stane, a nejezme zvířata. Táta se svýmu mladšímu bráchovi vždycky smál a jeho budhismus pořád shazoval, ale letos, když zůstali oba bráchové bez rodičů, od něj dostal knihu zenových příběhů a teď už v tom frčí taky.

„Jel jsem v Sezemicích přes ten most, kde se musíš dívat, jestli se ti neutrhly zrcátka. Nalevo a napravo, koukám se celej život jako debil. Sem a tam. A dneska mi došlo, že když se vejdeš napravo, vejdeš se nalevo. Stačí se podívat jednou. To je ten zen.“

Já v tom frčím taky, i když mě nijak neberou ty vlaječky a potlačování tužeb. Ale miluju tu knihu zenových příběhů, co mi dal strejda Olin. Oceán v kapce rosy.

Ta dívka, co se měnila ve volavku a vždycky si vytrhala všechno peří, aby utkala tu drahou látku. Mniška, co si přitiskla horkou pánev na tvář, protože byla tak krásná, že jí to bránilo v duchovním rozvoji. Ta žena vládce, co si s manželem vyměnila lůžko, aby dala lekci vrahům, co ji pak kvůli tomu v noci zabili. Ten žebrák, který nosil celý život v kapse diamant, ale nevěděl to, protože jak by ho tam mohl mít, když je žebrák.

Tyhlety příběhy, za kterými je vždycky napsáno, co si o tom myslí mistr a jeho žáci. Tyhlety vtipy, kterým se nesmějeme, spíš nám po nich povyroste duše.

Vždycky, když jsme si volaly, říkala jsi: „Dobrý den, paní!“ Bylo v tom něco schovaného. Dvě paní, co se potkaly na cestě životem. Byl to vtip, ale nebyl to jen vtip. Vždycky mi to připadalo takové, jako bychom byly kámošky. Žádná náklonnost z rodinného důvodu. Čisté přátelství napříč generacema.

„Jak se máte, paní?“

Kdyby to byl kreslený vtip, říkala by to tvoje duše mojí duši.