V rodině číslo jedna má podnikavý táta stánek s párky. Objíždí s ním zábavy a malé dcerky si vesele hrají pod stolem s lesklým kostkovaným ubrusem. Maminka chodí každý den do práce, kde to voní šampónem a lakem. Ženy odsud odcházejí s drdoly. Maminka má hodně práce, a tak holčičky, než přijde domů, uklidí celý byt, aby jí udělaly radost. Jedna je pihovatá a zrzavá, a ta mladší je zase kudrnatá a tmavá. Mají malé světlé pláštíky a miniaturní holčičkovské barety.

V rodině číslo dvě jsou dva kluci. Maminka se trochu mračí a leží na kostkované dece, tatínek je ten nejlepší tatínek na světě. Jezdí s nimi na výlety, na všechny zámky a do skanzenů. Rodina číslo dvě se spřátelí se starým mládencem, který už nikoho nemá, a který jim dovolí jezdit k nim na chalupu. Jmenuje se pan Dopita. Ten starší z kluků si rád čte a pak rodičům vypráví na cestách příhody sovětských hrdinů. Maminka a tatínek se kuckají smíchy, ale jen tajně.

V první rodině se jezdí na chatu na hranicích s Polskem, maminka sedí uprostřed lesů, široko daleko nikdo, jen stromy, ale ona je načesaná každý den. Ve velikých brýlích se dívá do dálky a úpíjí kávu. Holky leží na dece, už jsou velké, mají kostkované halenky a kraťasy a opalují se. Ta starší už vyrostla z klučičí holky, co nosí obrovské brýle. Pořád je ale zrzavá. Když přijede někdo z veliké rodiny, vaří táta. Všichni sedí na verandě. Táta se umí zdravě rozčílit i zdravě napít.  Ta starší z holek je hezká jako nějaká podivná dánská herečka, ale to s v tomhle kraji a v téhle době moc nenosí.

Ve druhé rodině už kluci také vyrostli. Rodina se přestěhuje do menšího města, dům nemá terasu, ale brzo bude mít. Táta ji udělá  ze střechy garáže. Je automechanik a mohl být i ředitelem u autobusáků. Starší lepí koláže, například máminy střihy na šaty polepí auty, před kterými utíká závodník. Starší syn je totiž běžec, každý den běhá po okolí spousty kilometrů. Vyhrává i závody, ale rodiče to nezajímá. Všimnou si toho, až když je jeho fotka, jak první probíhá cílovou páskou,  ve zdejších novinách. Nemají moc peníze a tak musí kluci chodit v kalhotách, prodloužených jinou látkou.

Dívka z první rodiny leží se svou kamarádkou v podkrovním bytě na kanapi. Probírají se spoustou na stroji napsaných odpovědí na inzerát. „Hledám někoho, kdo ví, že nejkratší vzdálenost mezi dvěma body nemusí být přímka.“ Tak zní kamarádčin inzerát. Dovolí dívce z první rodiny, ať si nějakou z odpovědí vezme a odepíše na ni.

Chlapec z druhé rodiny odepsal na inzerát. Zaujal ho možná tím, že neříkal vůbec nic o výšce, zájmech a očích té dívky. Napsal: „Přečti si temné aleje lásky od Bunina.“ Přišla mu odpověď a sraz si dali u Zelené brány.

Dva body se protnou a dívka z první rodiny začne chodit s chlapcem z druhé rodiny. Jezdí s mladou partou na pařby na chalupu pana Dopity, který už zemřel a chalupu druhé rodině odkázal. Dívka celá zkrásní a vodí se s chlapcem po Pardubicích. Jsou spolu jen pár měsíců, když si dívka celý večer povídá s maminkou z druhé rodiny. Nikdo dodnes neví, co si tenkrát řekly, ale maminká dá dívce putovní prsten, který dávají tchýně svým nastávajícím snachám. Prostě pozná, že tohle bude navždycky.

Oba studují vysokou školu, ona farmacii, on zemědělku. Pak chlapec zjistí že kdyby se vzali, dostali by větší příspěvek na studenstký život. „Nevezmeme se?“ zeptá se dívky. Je to asi tak stejně poetické, jako když jí z lásky ukradl v obchodním domě běžky. Svatba se koná v Karvinském kostele.

Pak oba studují, ona v Hradci, on v Praze. Paří a pořádají mejdany. Chlapec odejde na vojnu. Dívka mu tam posílá úhledně zabalené balíčky. V posledním ročníku školy zjistí, že je těhotná. S velikým břichem si jde pro diplom. Až porodí, chlapci to vzkážou na vojnu.

„Dnes se mi narodila dcera.“ Napíše si chlapec do deníku.

A to je asi tak všechno, co se stalo, než jsem přišla na svět.

10

34

22

1123