Nedávno jsem seděla s kamarádkou herečkou na kafíčku a probíraly jsme pocity z toho, že nás lidé poznávají.

Jaké to je, když si s námi povídají cizí lidé, co jsou naši kamarádi, ale my jejich ne. Jak je to někdy, při vší úctě a pokoře otravný, nuceně se křenit, když se zase někde ptá potolikáté „Kde máš Ozzákaaa?“.

Jenomže takové pocity je lepší probírat právě s těmi, kdo to znají, pro ostatní bude člověk vždycky tak trochu „namyšlené nevděčné hovádko.“

Proto jsem dnes napsala článek, který se celé problematice věnuje…z druhé strany.

Když jsme nastoupili do prvního ročníku konzervatoře, začala jsem po Praze potkávat různé známé lidi. Znáte to, Petra Janů jde po václaváku, Bára Štěpánová stojí Na Příkopech u Zary, nebo Miroslav Donutil jede kolem vás v autě.

Vždycky jsem si myslela, že na tom nic není, potkat někde někoho slavného, a považovala jsem se za naprosto chladnou ve vztahu ke známým tvářím. Jenomže potom, na živo, tváří v tvář v známou tvář, se zjistilo, že jsem naprosto nemožná a dělám hroznou ostudu.

Když to se mnou poprvé zažila moje spolubydlící Alča, jak jí začnu lomcovat ramenem, a okamžitě hlasitě oznamovat: „Petra, Alčo, Petra Janů, podívej, to je ona, ta zpěvačka, hele hele!!“ a pak po ní neomaleně koukám dokud nezajde za roh, rozhodla se Alča, že ze mně vychová lepšího člověka, a snažila se mi vštípit, že mám dělat jako že nic, a humbuku stropit alespoň až za rohem. (Moc se mi to nedařilo, a když se mnou nebyla Alča, nedařilo se mi to ani trochu.)

(Alča mě taky učila nebrat si takové ty letáky od pouličních rozdavačů, kteří svou například na Dona Giovanniho pro cizince. Používala na mě jednoduchou logiku:

„Maru, řekni, půjdeš na toho Dona Giovanniho?“

„Ne.“
„Tak si ten letáček od nich neber!“

„Ale když oni tak dojemně vztahují ke mně ruku…“

„Tak to překonej, a přestaň si ty letáčky brát!“)

Takže dnes, když jdu po Praze, cítím se velmi dobře, že si ty hloupé letáčky neberu a dělám správnou věc (skoro nikdy si je neberu,no), ale blbě čumět po slavných, to, milá Alčo, neumím dodnes.

Ano, tohle není článek o tom, jak jsem byla v prváku na konzervatoři hloupá, a jak mi to začalo být jedno. Jsem pořád stejná.

Když třeba potkám na benzínové pumpě nějakého slavného sportovce (moc jich neznám, takže tuším, že tehdy to byl Dominik Hašek), jsem zase totálně trapná a v moci kouzla „vidím někoho slavného“, a chodím kolem stejných regálů jako on, koukám mu pod ruce, co si kupuje (fascinovaná, že normálně nakupuje u normální pumpy) a úplně mi z toho buší srdce.
Že jsem se doopravdy nezměnila mi potvrdila moje letní příhoda z dětského filmového tábora, kam jsem letos jela jako dopělá lektorka, čili ta velká, důležitá a pro hodně dětí tam i „ta slavná“. Když jsem mezi sto dětmi uviděla TY DVĚ HOLČIČKY Z PRVNÍ REPUBLIKY, okamžitě jsem měla záchvat okouzlení, a ačkoli jsme na sobě nedala nic znát, v duchu jsem se lomcovala za rameno, opakovala „To jsou ony, bože, to jsou ony dvě, Irenka a ta, co vidí duchy, jsou tu skutečné a živé!!!“ Alča by mě snad pochválila, že na mě nebylo nic vidět a zcela věcně jsem vyzvala všechny děti, že si zahrajeme míčovou hru. (Ježišmarija, míčová hra s těma dvěma holčičkama z první republiky, aaaaa!!!)

Asi byste teď řekli, že s touhle poruchou těžko můžu dělat zaměstnání herečky, a potkávat se se slavnými lidmi, že to toho na natáčeních a večírcích budu úplně paf a budu zase hrozně trapná.

Jenomže to je na tom to zvláštní. Pokusím se to vysvětlit na svém vztahu ke zvířatům a hlavně k ptákům. Když v přírodě nebo ve městě potkám nějakého ptáka, jsem fascinovaná, a pozoruju ho, fotím, a mám strašnou radost, a ještě přátele nudím nadšenými historkami „jak jsem potkala kosa“, „jak jsem viděla nejspíš modráčka“ a „jak u metra Vyšehrad žijou dvě sojky“ nebo „jak jsem se probudila a byla na balkoně sýkorka.“

Pak jsem šla s kamarádkou do ZOO, a víte, ve které sekci jsem se nejvíc nudila? Tam, kde jsou v klecích ti vzácní a úžasní ptáci. Podívala jsem se na dvě klece a už mě to nezajímalo. Hm, ptáci. Dyť nikam neuletěj.

A tak to mám stejně i na večírcích, kde je vysoká koncentrace celebrit. Chvilku si je prohlížím, ale brzy mě to přestane bavit, protože to je přece jasné, že tu budou, když si jdou pro cenu Týtý, oni se tu dokonce předvádí schválně.

A hlavně, jako ti ptáci v ZOO tady být prostě musí.

A při práci, když s někým natáčím, tak tam jsem většinou tak nějak nervózní z toho, abych něco nezkazila, že mi to ani nepřijde. Tam beru slavné lidi jako spolupracovníky, lepší a zkušenější, a zajímá mě, jak pracují, ale přestávám být tím trapným voyerem, asi tak po pěti minutách přestanou vnímat jejich slavnou aureolu, a jediné, co mi přijde vzrušující je „Až to řeknu mamce a babičce, že jsem s Trojanem seděla u oběda!“

Protože nejvíc mě fascinuje, když v běžné situaci, v běžném životě, potkám někoho, kdo mě nezná, ale protože je slavný, znám já jeho. Fascinuje mě ten fakt, že o něm hodně vím, a že bychom mohli být přátelé, že jsem s ním doopravdy u televize strávila hodně času, ale on se mnou ne.

A nepomáhá mi ani to, že to znám z druhé strany.

Sama to totiž víceméně nesnáším. Protože v běžném životě má každý svoji bublinu anonymity, která nás chrání před cizími lidmi, a v běžném životě si můžeme vybrat, chceme-li se s cizím člověkem přátelil, nebo ne. Můžeme určit, jestli ho do své bubliny pustíme hodně, jenom kousek, nebo vůbec. Jenomže slavný člověk si vybrat nemůže, ten svoji bublinu anonymity ztrácí.

Ale stačí, když mi někdo hned neříká, že jsem Saša. Stačí, když mě nechá obyčejně se s ním poznat a skamarádit, a když se pak dozvím, po několika hodinách, že už mě dávno znal, je to už jedno, protože místo abych se rovnou uzavřela, stihla jsem se s ním skamarádit.

Takže tak. Pokud se budete chtít na nějakém večírku spřátelit s někým slavným, dělejte jako by nic. Kdybych bývala byla kdysi poslechla Alču, mohla jsem dělat jako by nic a třeba i jít s Petrou. Janů na kafe.

Chápete, s Petrou Janů na kafe!!!!