My introverti nemáme rádi velké davy lidí. Ani pozornost příliš upřenou na nás. A vždycky více nebo méně trpíme, když musíme dát najevo, co cítíme.

Otázkou tedy zůstává, proč se člověk, jehož největším utrpením od přírody je dávat najevo své emoce před velkým množstvím lidí, jejichž pozornost je upřená jen na něj, dobrovolně stane hercem.

Dnes vám tedy prozradím velké tajemství introvertů.

Zatímco extroverti nyní netrpělivě mávají rukou, ať už rychle prozrazuju, je mi jasné, že ve všech introvertech cuklo. Prozradit naše velké tajemství, to je to, čeho se my introverti nejvíc obáváme, a přitom o tom neustále tajně sníme.

A proto děláme herectví.

Extrovert je zvyklý donutit všechny kolem, aby ho poslouchali. Introvert je zvyklý čekat, až ho někdo donutí, například vydíráním nebo hrozbou, že někdo nevinný zemře, k tomu, aby projevil, co si myslí.

Pro nás introverty je zkrátka divadelní sál plný lidí, kteří si zaplatili za to, že budou dvě hodiny MLČKY sedět a vnímat nás, něco jak sen všech splněných snů.

Je to sen, který se v nejednom introvertovi zrodí během dospívání, kdy se opakovaně stydí vykřiknout správnou odpověď ve škole, a pak toho lituje, kdy se stydí přihlásit do recitační soutěže, jelikož už předem tuší, že by pohořel, a kdy dlouhé minuty stojí o přestávkách mezi spolužáky, odhodlávaje se něco říct, a odkládaje to na jindy, protože už zazvonilo.

V takovou chvíli si malý introvert tajně slibuje, že jednou přijde den, kdy se ho zástupy lidí budou PTÁT na to, co si myslí, a kdy i extroverti zmlknou, aby ho vnímali.

A proto se my herci introverti neustále bojíme, abychom něco nepokazili.

Když si říkáme o roli

Nám introvertům se líbí věta „Když něco, chceš, tvá myšlenka způsobí, že se ti splní.“ Skýtá to pro nás velkou naději, že si o to nebudeme muset „ŘÍKAT NAHLAS“. Pokud má introvertní herec šílenou touhu, aby ho například nějaký režisér obsadil do nového projektu, vyvíjí na režiséra šílený atak tím, že si roli v duchu přeje. Odvážnější introverti roli režisérovi taky telepaticky nutí. Nedejbože, kdybychom se někde s režisérem přímo potkali. To potom volíme promyšlenou strategii, jak roli získat: stydlivě se na režiséra podíváme, když jdeme kolem. Kdyby se introvertovi stal zázrak seslaný samotným hereckým bohem, a režisér se ho náhodou zeptal: „Nechceš v tom hrát?“ zvolíme my introverti elegantní „Já nevím…hmmm…“. Přijde nám to míň vlezlé než odpovědět: „Ano.“
Oproti nám umí extrovertní herci srdečně a mile říct režisérovi „Kurňa, nemáš tam pro mě nějakou roli?“ nebo „Byl ses už na mě podívat v divadle? Třeba bych se ti hodil?“
My introverti se potom odhodláváme udělat to samé, a odhodláváme se tak dlouho, dokud není pozdě, a v takové chvíli většinou v duchu slyšíme zvonit školní zvonek konec přestávky. Tak třeba příště.

20141217-144658-53218127.jpg

NA KONKURZU

Introvert sedí v příjmací místosti, a snaží se tvářit, že na žádném konkurzu ve skutečnosti není a že mu o roli v žádném případě nejde. To, co zvenku vypadá jako klidně sedící introvert, je ve skutečnosti psychicky rozložený jedinec, který se již podesáté přesvědčil neutéct s pláčem domů, když stejně ví, že nemá jedinou šanci v této konkurenci uspět. Když introvertní herec vydrží psychicky do konce, a skutečně jde do konkurzové místnosti, samozřejmě ví, že roli nedostane, a dělá to většinou jenom kvůli mámě, aby jí do telefonu nemusel říkat, že tam nešel a ona si nemyslela, že tu roli mohl hrát.

Jsou chvíle, jako třeba na konkurzu, kdy si introvert doopravdy nepřeje mluvit s žádným hercem extrovertem. Ten totiž přilítne a okamžitě začne vyprávět: “Šmarja, jsem tak nervózní! Já bych tu roli ale tak chtěl!! Ale nevím jak to mám hrát!!! Řekneš si se mnou ten text, ať se tolik nebojím??” Což, jak správně tušíte, je přesně to, co introvert prožívá, ale nikdy by to neřekl nahlas. Introvert místo toho extroverta utěšuje, ba dokonce ho svým nasloucháním uklidní. A sebe psychicky oddělá.

obrázek 2

Před začátkem zkoušení

Když introvertní herec dostane novou práci, po chvilce prchavé radosti se rozpláče zodpovědností.
Před první zkouškou se mu, zatímco sedí zelený a zsinalý nad kávou, hlavou honí veškeré katastrofické scénáře, které během zkoušení jistě zažije. Ví, že na něj bude režisér řvát, ví, že všem ostatním okolo se bude dařit roli zkoušet, a jemu ne, a také ví, že přijde den, kdy režisér smutně a zklamaně řekne: „Spletl jsem se, odejdi, vyvěsím tvé ponížení na nástěnku a nikdy už nebudeš nikde hrát.“

To všechno se honí introvertnímu herci hlavou, zatímco se bojácně usmívá a poslouchá extrovertního kolegu, jak říká: „To dáme, hele, šest tejdnů, to je až moc, já se vlastně hrozně těším, a ty?“ a introvert se stydí nesouhlasit, přikyvuje, a nenápadně se snaží uhýbat, aby ho extrovert nebouchl, když rozkládá rukama do všech stran. Pak se jde zkoušet.

Během zkoušení

Režisér vysvětlí herci představu scény, kterou chce právě nazkoušet.
„Jakmile ti číšník přinese polévku, usrkneš ze lžíce, spadneš pod stůl, budeš se chraplavě dusit a kašlat, aby si všichni mysleli, že umíráš, a pak vyskočíš a řekneš: „Dobrý.“
Herec extrovert se už behem režisérova popisu na zkoušku válí po zemi a hledá správný tón chroptění, ukazuje všem kolegům různé možnosti, nabízí extrémní polohy umírání. V divadelním klubu potom několikrát nečekaně spadne pod stůl a chroptí, aby si vyzkoušel, jestli je přirozený. Extrovert zkrátka zkouší na zkoušce. To introvert nechápe. Ten zkouší v hlavě, v deníčku a hlavně doma. Sám doma.
Potichu a stydlivě si chroptí, stydlivě se válí v kuchyni na zemi, a ví, že bude vyvěšen na nástěnku a přeobsazen.
Na zkoušce režisérovi předvede, co nacvičil: Dotkne se lžící rtů, tiše zakašle, neznatelně cukne nohou a nejistě řekne: „Dobrý.“
A je si jistý, že příšerně přehrával.

KDYŽ SE PIJE po premiéře

I když je cesta introverta k premiéře
trnitá, nakonec i on stane jevišti a hraje. K nerozeznání od extrovertních kolegů. A po tom všem je jasné, že se náležitě po premiéře opije. Je to těžko vysvětlitelný jev, ale extrovertní herci vydrží při pití daleko, daleko, daleko víc než introverti. Tam, kde introvertovy hranice končí, extrovert teprve slabě pociťuje něco jako začátek mejdanu. Když spolu introvert a extrovert opijí a tančí do dvou do rána v divadelním klubu, introvert přichází druhý den na představení zničený, vyčerpaný, a slibuje si, že nebude měsíc pít. Plaše se usmívá na extroverta, jako by říkal “To jsme tomu včera dali, viď? Taky je ti tak špatně?” a není v jeho možnostech pochopit, že extrovert bude pokračovat v mejdanu ještě dnes, zítra, a pozítří ho přemluví kamarádi, aby s nimi zašel na několik piv, z čehož se vyvrbí cesta noční tramvají na konečnou za zpěvu písní a třískání do kytary. Introvertní herec nikdy nepochopí, jak by mohl být večírek dnes, když byl přece včera.

obrázek 3

 

Ale i přes nepřekonatelné rozdíly v povahách se extroverti a introverti mají navzájem moc rádi, a často spolu sedávají nad kafem a cigárkem, sledujíce se navzájem, protože co kdyby museli jednou jeden druhého hrát.

A extrovert rozkládá rukama, vypráví, a introvert, poslouchá, poslouchá, a když nepřijde ke slovu, napíše potom na svůj blog vše, co ho extroverti nenechali říct.

(P.S.: Pokud sem na kafe a cigárko zavítáte na Štědrý den, bude tu viset malý vánoční článek navíc:-)