Když přijde herečka do práce na natáčení, hned k ní přiskočí nějaký chmaták a začne jí do výstřihu lepit mikrofonek.

Chmaták není chmaták, ale zvukař, a má své profesionální důvody, proč musí tričko vyhrnout a podívat se, jestli vám dobře přidělal gumový pás, na kterém bude viset mikroport. Myslela jsem si, že to je jedna z věcí, které se v životě herečky nikdy nezmění a budu je muset snášet navždy.

Milé herečky, budu vám vyprávět o nádherném světě intelektuálů, kde žena není objekt k nenápadnému ochmatání, a kde, představte si ten zázrak, dokonce zvukaři ženám natolik důvěřují, že jim port pouze slušně dají do ruky, s důvěrou, že s ním herečka nehodí o zeď, ale chytře a opatrně si ho sama připevní.

Pozvali mě totiž do literárního pořadu.

Ocitla jsem se díky Kafe a cigárku tak daleko od hlavního proudu, jak může jen doplavat dívka s cejchem Saši z Comebacku. Ocitla jsem se v pořadu, který nikdo z mých přátel nezná (Třistatřicettři), na kanále, na který se mnoho let potom zase nedostanu (Čt Art). Ocitla jsem se v pravém hnízdě intelektuálů, kterých si všichni váží a jejichž názor něco znamená. (Jak mi napověděla maskérka a taky fotografie všech důležitých lidí, kteří visí ve studiu na fotografiích.)

Pozvali si mě na kanape režisér a dramatik Jan Schmid a kritik a historik Jan Lukeš.  (Podívat se můžete tady – od 15:35.)

Záchvěv štěstí jsem pocítila už ráno, když mi před šatníkem došlo, že je doopravdy zcela jedno, co si vezmu na sebe, protože zatímco v “mém” světě svým oblečením vyjadřuju názor, vkus a také svou pozici v žebříčku, tady, ve světě literárních pořadů je daleko důležitější “co říkám.” To byl pro mě jako pro herečku zcela nový pocit.

Další záchvěv radosti mnou projel při pohledu na divoce zkombinované vzory na košilích a sakách dvou moderátorů. To nebyla módní odvaha, ani nevkus, to byla čirá svoboda oblékání, jakou jenom může mít člověk, který tak pohroužen do četby Dostojevského ani nevnímal, co si vzal na sebe, protože jediným jeho cílem bylo neumrznout u kamen, až bude hltat hluboké myšlenky celou noc.

Celé studio vypadalo jako stará zaprášená půda, plná knih a almanachů. A atlasů a kronik…a sebraných spisů.

Prostě toho všeho, co jsme my herci za sebou zanechali již dávno, když jsme odešli na konzervatoř, kde je náplní osnov umět ovládat obličejové svaly a stepovat. Krásná půda, kde se člověk při deštivém dopoledni začte do Shakespearových sonetů. A nemusí se do zítřka dva z nich naučit. Půda všech intelektuálů světa.

unnamed-5

Dva z nich se mě právě chystali zeptat, co si myslím o….

Můj pocit by byl dokonalý, kdybych neseděla mezi časopisy rozevřenými na rozhovorech s nějakou povrchní vystajlovanou herečkou, která se vyjadřovala na lesklých a pomíjivých stránkách magazínů o lesklých a povrchních věcech. Jistě, byla jsem to já, a ty vyretušované fotky mi jako jediné připomněly, že nejsem žádná Virginia Woolfová. Skoro už jsem se tak začínala totiž cítit.

Začali jsme si povídat. Měla jsem krásný pocit důstojnosti, když jsem tak odpovídala na dotazy ohledně blogu a hraní.

Ani nevím proč, ale bylo to o moc příjemnější, než když mě na rautu obklíčí bulvární reportérka a mečivým hlasem mě přitlačí ke zdi otázkou: “Jak se změnil váš život vod Comebacku? Jak snáší váš přítel, že ste celkem známá hérečka?” Snad poprvé v životě jsem měla příjemný pocit bezpečí, že můžu odpovědět nudně.

unnamed-4

Bohužel se mi nakonec nepodařilo mluvit hlubším klidným hlasem, jak jsem chtěla. V Třistatřicettrojce jsem tedy nebyla mírná a chytrá, naopak jsem se pořád tlemila, vrtěla se mezi svými časopisy a prokládala odpovědi veselými historkami. Síla zvyku je totiž veliká.

Za jediný úspěch můžu považovat, že se mi myslím podařilo použít v odpovědi jedno cizí slovo.

Pevně doufám, že správně.

Když rozhovor skončil, bylo mi to až líto. Odevzdala jsem mikrofon (do uctivě napřažených rukou zvukaře) a naposledy se rozhlédla po půdě plné knih s vědomostmi, které nikdy nebudu všechny mít.

Jo mimochodem, mým spoluhostem byl ten den režisér Petr Zelenka.

Když jsem se tak rozhlížela po chodbě, jestli náhodou nepůjde proti mě, aby se na mě zadíval a došlo mu, že jsem to právě já, koho shání do titulní role nového filmu “Knoflíkářka – Samotářka”, pochopila jsem, že už jsem zase zpátky.

Zpátky ve světě nás povrchních hereček.

P.S.: Vyskytla se tu jistá naděje, že by mě už nikdy nemohl osahávat žádný zvukař. To kdybych dostala cenu Magnesia Litera za blog roku. Věřím, že potom už by si nikdo netroufl koukat mi pod tričko na mikrofon. Kafe a cigárko se ocitlo v šesti nominovaných, a vy můžete až do neděle hlasovat TADY!