Máte čas v neděli večer? Napsala jsem několika přátelům. Někteří zabrali, a tak jsme domluvili setkání. V neděli jsme nic nedělali, jen několikrát jsme si za celý den vzpomněli, že večer se jde do restaurace. Do té, o které lidé mluví v superlativech. Dokonce jsme si museli udělat rezervaci. Přijde někdy den, kdy si při rezervování stolu v restauraci přestanu připadat jako hrdinka newyorskýho filmu?

„Na sedmou hodinu máte stůl pro čtyři.“

Úplně jsem se viděla, jak v mrakodrapu pokládám designový telefon: „Udělala jsem rezervaci, honey!“

Obsluha nás usadí. Čekáme na ty dva zpozdilce. Cítím první slabou vlnu euforie. Z čeho? Z jen tak ničeho. Nebo z toho, že jdeme na večeři s přáteli jen tak. Nikdo nemá narozeniny, není to pracovní schůzka, nejdeme pít. Jdeme se jenom společně najíst. Stejně jako dalších asi dvěstě lidí kolem nás. Je to tady fakt velký, a téměř všechny stoly jsou zaplněný. Dobrou restauraci poznám tak, že se v ní cítím jako na dovolený.

Specialita dne na tabuli, kýty sušený šunky, drahý rumy ve vitríně, sem tam svíčky a rychle se pohybující číšníci. Jo, fakt mám pocit, že až se najíme, projdeme se ještě po promenádě na zmrzlinu. Možná to je jen takový pocit, který ve mě vyvolaly cizí jazyky, co slyším od dalších stolů. Jdeme se podívat na nabídku studených předkrmů, vystavenou na ledu.

„Chození do restaurace je ta nejlepší prostá činnost.“, říká táta. Teď na to myslím. Je to tak krásně obyčejný. Nevadí mi, že Lukáš a Denisa mají zpoždění 20 minut. Nevadí mi ani to, že se bude ještě čekat na jídlo. Vždycky jsem podezřívala kuchaře v restauracích, že přípravu jídla zdržují, protože vědí, že to čekání a povídání je na tom celém nejlepší.

Když konečně dorazí naši spolustolovníci, máme už v klidu vybráno. Marek vysvětlí Denise a Lukášovi, jak to tady chodí. Je to Ambiente, takže když si předplatíte degustaci, tak vám pořád nosí malinké porcičky těstovin a pizzy a vy si říkáte, co chcete a co nechcete. Všichni kromě mě si tohle velkopanský menu objednají, já nesnáším ochutnávání různých vzorků. Dám si prostě pizzu, už to je pro mě velká rebélie. Pizza je pro mě synonymem nezbavitelné se tloušťky a dietního kamikadze. Ale protože jsem na dovolené, zatlačím ještě na pilu a dám si quattro formagi. Tu jsem neměla snad v životě. Myslím, že domů už odejdu stokilová.

Pak nám přinesou víno a tlacháme. Teda na to, že jsme to my čtyři, co se většinou bavíme o blbostech, mluvíme jako nějaký divadelní kritici. Bavíme se o manýrech zájezdových divadel a o těch nejkvalitnějších scénách v Praze. Bavíme se, kdo co kde viděl v kině. Lukáš a Denisa chodí hodně do kina. Občas se bavíme my dvě holky spolu a kluci řeší něco jiného, pak se zase naše rozhovory slijí. Do toho pořád chodí číšníci s pánvičkou a nabízí ochutnávky těstovin.

Dáme Denise zabalenou knihu, protože měla narozeniny. Kluci jen tak, přirozeně, vymyslí, o čem bude jejich scénka v přímém přenosu pro Kuře. Rozvíjíme ty nápady. Dějí se takové ty věci, co se v restauracích dějí. Jako když si odskočíte na záchod a jste zvědaví, kam se hovor stočil, když jste tam nebyli. A pak se do něj přirozeně zase zapojíte.

Prohlížím si jídelní lístek a vzpomínám na svou dávnou touhu mít foodblog. Co bych na něj napsala o téhle restauraci? Že jídelní lístek má svůj vlastní názor. Je to trochu blbost, ale znělo by to myslím dobře. Prostě italská restaurace, kde některé slavné druhy těstovin a pizz vůbec nemají, protože se jim nechce a není to přece povinnost, být Ital a mít v lístku bolognese. Každá kombinace ingrediencí je vyladěná do dokonalosti. Tenhle jídelní lístek je po dramatické stránce spíš Pustina, než Ordinace v růžové zahradě. Překvapí vás a ví proč. Něco takhle originálního bych tam psala. Jenomže to bych musela sníst to degustační menu, jako ostatní, aby mohla ohodnotit chutě různých pokrmů.

A to mě neláká, já jsem spokojená se svojí čtyřsýrovkou a vínem a nedokážu ohodnotit, jestli je výjimečná, protože ji mám poprvé v životě. A ostatní se oblizují a jsou nadšení ze všech druhů, co jim přinesou, takže odhaduju, že tady vaří přímo famózně. No nic, food blog mít prostě nebudu.

Ani článek se zvratem nebo pointou. Nic víc se totiž nestalo. Dobře, musela jsem splnit sázku o to, jak se vyslovuje gnochi, a protože jsem prohrála, musela jsem s vážnou tváří vést rozhovor se servírkou, kde jsem musela nejmíň čtyřikrát říct „gňochy“. Servírka nehnula brvou a trpělivě mi odpovídala. Pak jsem celá zčervenala a Marek jí vysvětlil, že to je sázka. Ona odpověděla, že v tom případě je to v pořádku, že tam chodí i lidé, co kvůli sázce říkají „mojito“ nebo „jalapeňos“ tak, jak se to čte.

Bylo to celé příjemné. Dát si večeři a povídat si.

Bylo to jen tak. Jako tenhle článek.

Po večeři jsme se pěšky prošli do Lokálu a tam si dali na stojáka každý jeden nápoj. Pak domů. Snažila jsem se nemyslet na těch pět milionů kalorií z pizzy. Druhý den jsem si naordinovala suché brambory.