Tílko, mikina, tepláky a tenisky. Do uší sluchátka. Je parádní jarní den.

Na facebooku na mě vyskočila reklama, kde měla holka nad teplákama parádně vyrýsovaný břicho.

„Stáhni si taky aplikaci a choď!“

„Cože, ona jenom chodila?“

„Ano, jenom rychle chodila a hned díky tomu měla břišáky a všude kolem sebe moře!“

„To chci taky!!“

Hned jsem si aplikaci stáhla do mobilu a dokonce jsem si i drobně připlatila, aby na mě mluvila a říkala mi, co mám dělat.

„Super, seš naprosto skvělá! Zahřej se!“ přikázala mi nadšená Američanka svou rodnou řečí. Poslušně jsem začala skákat sem a tam. Ještě, že Marek už je ve Francii s bratrama Formanama, nechtěla bych, aby mě u tohohle viděl.

„Jsem z tebe vedle! Teď běž ven!“ přikázala mi znova. Tak jsem vyrazila rychlou chůzí po Břevnově. Kdybych šla pomalu, připadalo by mi to, jako že jsem si tu aplikaci nemusela kupovat, takže mašíruju.

Slunce svítí, čerstvej vzduch chladí…Vždycky, když se jednou za měsíc vykopu hýbat se na čerstvý vzduch, znova mě to udiví, jak je to báječný. Člověk má ze sebe dobrý pocit, mysl se zrelaxuje…ty časopisy nelžou!

Samozřejmě jsem si nemohla nevšimnout, že jediný, na čem v dnešní době záleží, je mít pevný a lehounce svalnatý tělo. Bez něj nemá cenu si zakládat Instagram. Sleduju celkem dost novodobých ušlechtilých princezen, co celý týden poctivě dřou v posilovně, jen aby mohly svým poddaným na konci týdne vyvěsit fotku v elasťácích a sportovní podprsence.

My ostatní se to snažíme obcházet fotkami západů slunce, kaváren, ovoce, květin, sebe od krku nahoru, selfíček se super lidmi a všemi možnými uměleckými úhly věcí, prostě fotíme svět tak, aby tam nebylo vidět naše břicho.

Když princezny cvičí, my spíme. Když běhají, my jíme. Když se protahují, my si prohlížíme jejich fotky.

Mám v sobě přirozenou mírnou nechuť k pohybu. Ne, že bych na to byla pyšná. Když mám nějakou motivaci, jako třeba vyhrát nějakou soutěž, nebo hrát ve filmu, jsem schopná dočasně předstírat, že jsem člověk, zrozený k pohybu. Ale pravá povaha se ukáže, až když nemusíte. A já, když nemusím, tak netrpím. A ležím.

O co sladší je ležení u kamen, cheesecake, nebo dvě deci vína, když víme, že jsme správně měli být venku a běhat. Je to jediný způsob, jak být v dospělosti za školou.

Ale zpět k mojí chůzi. Dnes mě ta Američanka za pět euro přinutila jít ven. A já jdu. Do uší mi hraje hudba, srdce mi buší. Jsem tak skvělá! Tohle budu dělat každý den!

„Juchů, jsi v půlce cesty!“ povzbuzuje, abych neměla blbej pocit, že za ty peníze nic nedělá.

To už jsem na Ladronce. Přede mnou se otevře plochý prostranství, ozářený odpoledním sluncem. Rychlou chůzí se blížím ke všem těm cestičkám, kde se to hemží všemi druhy sportovců. Jeden kluk tady kolem mě prosprintuje. Za ním pomalu běží šťastný pár. Předjede mě muž na kolečkových běžkách. Proti mě jedou dvě holky na in-lajnech. Míjí je smíšený pár, muž na kolečkových běžkách, a jeho dívka na inlajnech. Cyklisty ani nezmiňuju.

Jsem tady se svou chůzí na poslední společenské příčce, ale to nevadí. Patřím sem! Stejně jako oni všichni jsem dnes svedla zápas se sebou samou a stejně jako oni jsem si právě dnes, v pátek odpoledne řekla:

„K čertu s leností, hejbnu se!“

Jak se tady tak všichni hemžíme, je mi krásně! Připadám si jako někde v Holandsku. Nevím proč, ale představuju si, že v zahraničí už lidé dávno vědí, jak je zdravé pravidelně se hýbat. Připadá mi, že ve všech metropolích se v pátek odpoledne v parcích přecpáno lidmi, kteří mají dvě nohy, dvě ruce, a tak jimi šťastně hýbají. Nejde ani tak o tělo, jde o to, všechno si zjednodušit a zapomenout na své starosti. Přestat věci komplikovat a hledat výmluvy.

Představuju si nás všechny, co jsme tady na Ladronce, jak nám bude každému zvlášť skvěle, až dorazíme domů. Jak odhodíme propocené tričko na topení, napijeme se pořádně vody a pro sebe se usmějeme.

Chci patřit k těmhle lidem!

Sice pořád jenom jdu, ale příjemně mě pálí nohy, protože si neulevuju. Ten vyrýsovanej pekáč nikdy mít nebudu, ani kdybych chodila až na Zličín, ale o to nakonec nejde.

Provádím svoje malý sportovní pokání. Mrzí mě, že se tolik nehýbu a budu se snažit dělat to častěji. Litovat svých chyb je první krok k tomu, už je nikdy neopakovat.

Když dorazím domů, přála bych si mít tuhle vůli i zítra.

Lenost je v každým. Jediný, co lenost překoná, je vášeň.

První je přání, to zažehne vášeň po lepším já, nakonec je čin.

Já vím, že to jsou jenom takový instatní moudra, ale my sportovci jsme prostě takový. Když se proběhneme, život nám přijde daleko jednodušší, než vám intelektuálům.

Sorry.