Vypadá to, že ses ocitla v nějakým dívčím románu. Stojíš pod stříškou u táborový jídelny a prší. Ty se díváš do deště. Je ti patnáct a dalo by se říct, že máš zlomený srdce, ale není to úplně přesný. Spíš se koukáš do deště a víš, že bys měla mít zlomený srdce. Že by to mělo přijít. Pláč a hysterie. Jenomže ty to neumíš. I plakat nad láskama se člověk musí pořádně naučit a ty to ještě neumíš, tohle by mělo být poprvé. Trochu pláče ze sebe vymáčkneš, ale spíš máš pocit, že ti to nedochází. Je to celý jenom takový divný. Není tady nikdo, kdo by tě objal. Není tady nikdo.

Řeknu ti, co se stalo. A jelikož jsme v blbým filmu, vrátíme se o rok a půl zpátky v čase.

Jestli správně počítám, to je ti třináct a půl. Poctivě si píšeš deníky, protože je nutný zaznamenat, koho miluješ v pondělí a koho o pět dní později. Většinou miluješ toho, koho zrovna potkáš na zastávce. To si pak napíšeš do deníku: „Dneska jsem viděla Jirku, jak tam tak stál a čekal na autobus a došlo mi, že ty city k němu vůbec nemám vyřešený. Vůbec to není tak, že miluju Kryštofa. Jirka je ještě pořád ve hře.“ Ve skutečnosti se ti spíš bezdůvodně líbí a ani jeden z nich neví, že existuješ. Máš bohatej citovej život, alespoň z tvý strany. S žádným opravdovým klukem vlastně ještě nikdy nemluvila.

Ale pak to přijde, těžko říct, kde a jak se to stane. Někde ho vidíš, je to trochu známej tvojí rodiny a potkáváš ho ve svým městě a ve škole. Prostě se do něj nějak omylem zamiluješ. Onemocníš touhle láskou jako nějakou nenápadně se rozvíjející chřipkou, ale když už propukne, bolej tě z toho všechno. Láska, co má těžkej průběh. Láska, pro kterou ti musí vyrůst srdce. Je jinej, je opravdovej, ušlechtilej, vtipnej, chodíš na něj dokonce i do divadla, dokonce i na jeho vlastní tvorbu, oblíká se úplně jinak, víš, jak se směje. Tohle je rok a půl tvýho života. Jednou budeš vědět, že ty city samotný z tebe dělají jinýho člověka. Kdyby si někdo přečetl tvoje deníky před, během a po téhle lásce, něco se v tobě změní.

Je to zase jenom jednostranný, ale už si asi všimnul toho, jak se na něj díváš, takže ve škole tě začal zdravit. Ví o tobě a ty jedeš v létě na tábor pro velký děti, budeš tam nejmladší, bude to záhul, protože to je spíš výcvik vojáků, než tábor, ale ty tam musíš jet, protože tam jede on.

Před tvým vystoupení v Národním domě, kde s holkama hodně špatně baletíte pro rodiče, se tě zeptá, jestli je pravda, že letos na ten drsnej tábor jedeš taky. Rozčílením a radostí ti málem z dresíku upadnou ty krepový růžičky, co ti našila máma.

„Jo jedu.“

„Tak se tam uvidíme taky, Marie.“ O deset let dřív, než všichni ostatní, ti říká s tvým opravdovým jménem. Protože si myslí, že takhle to zní krásně.

Na táboře si zatím nevšímáš stříšky nad jídelnou, protože nevíš, že pod ní budeš za týden stát v dešti zklamaná. Než se to stane, máš nárok na jeden hezkej romantickej moment.

Přinese si kytaru na volejbalový hřiště uprostřed všech chatek a drnká. Ty tam přijdeš, celá omámená a sedíš u něho a posloucháš. Prej „Zatanči!“, no strašně bys ráda, možná dokonce chceš, ale nezapomínej, že jsi nikdy nemluvila s žádným klukem, seš téměř chorobně stydlivá a strašně ti na tom záleží. Vlastně je to u tebe čirej zázrak, že ho nepozoruješ jenom z chatky škvírou.

O čtyři dny později přijíždí na tábor tvoje kamarádka, hlavní záporačka tohoto blbého filmu o lásce. Je jedna z tvých nejlepších kamarádek, tvoje spolužačka, která ti vypráví neskutečné milostné zápletky. Tedy v jejím případě velmi skutečné. Vzhlížíš k ní s obdivem, protože má svou sbírku hudby, své oblíbené intelektuální  filmy, skutečné vztahy a rozchody a je prostě ve všem o tolik dál. Máš ji ráda, a to i přesto, že několik tvých pseudolásek skončilo, když jsi zjistila, že tak jako ty do nich, jsou oni stejně tajně zamilovaní do ní. Napíšeš jí dopis, ve kterém se jí svěříš, jak moc jsi zamilovaná.

Ona to teď ví. Jenomže i přesto si nemůže pomoct. Zamiluje se taky.

Tím se konečně dostáváme k tanečnímu maratonu. Jsi ve dvojici se svým sousedem z paneláku. Jde o to, tančit co nejdýl a vy dva všechny bez debat rozdrtíte. Tančíte a tančíte a když zvítězíte, jste oba úplně uřícení a šťastní.

Na druhém místě po vás dvou byli oni, ale teď někam zmizeli. Pak zjistíš kam. Vyjde najevo, že se někde v nějaký zapadlý chatce muchlujou. Nebo kdovíco, každopádně je to takové obyčejné, sprosté a hrozně se to neslučuje se všemi tvými city, co k němu máš.

Divnej pocit, vyhrála jsi ten maraton, ale vlastně to k ničemu není. Nic není k ničemu. Nevíš, co s tím, nejsi ten typ, co by teď okatě truchlil. Nějak to v sobě prostě utlumíš. Kdyby už tehdy byla k mání ta knížka pro teenagery, kde se píše „Bolest se dožaduje procítění“, možná by sis tím prošla doopravdy, ale takhle to jenom nějak ošulíš a moc se v těch citech nemácháš. Než odjedeš z tábora,máš pocit, že se nic z toho nestalo. Prostě to nedopadlo.

Po cestě domů tevřeš obálku se vzkazy. Ty vzkazy si lidé píšou celý tábor, ale smíte si je přečíst až doma. On ti napíše poetický vzkaz, hodný budoucího studenta scénáristiky.

„Něžná, tichá. Tolik nevyřčených slov, tolik nevyřčených vět.“ A pak něco o tom, že by moc rád pochopil, co se to mezi vámi vlastně stalo.

Nijak tě to nedojme, srdce máš momentálně zmražený. Na podzim ho potom potkáváš na chodbách, hned v září se ti dva spolu rozejdou, dokonce spolu chodíte do jednoho ochotnickýho spolku a hrajete v jedné hře. Ale už jste kamarádi. Nekončí to jako ve filmu o lásce, ani jako v dívčím románu. Nestane se už vůbec nic dalšího.

Teprve po deseti letech se doopravdy vrátíš do toho deště pod stříšku a pochopíš, co všechno jsi cítila. Až ti bude dvacet pět, tenhle uzel konečně rozmotáš.

Jak říká Bolek, někdy se zdá, že ty nejhorší momenty v našem životě jsou právě ty, pro které žijeme…