"Okamžiky, které zpětně vyhodnotíme jako ty nejšťastnější, si v dané chvíli zpravidla vůbec neuvědomujeme."

nějaký červnový víkend, někdy v šedesátých letech

Ráno to vypadalo, že bude tepleji. Od země nezebe, na dece to jde, ale na koupání to teda není. Jenomže kluci se chtěj samozřejmě koupat.

„Budeme se koupat, budeme se koupat, budeme se koupat,“ říká mi s nosem na mým nose.

„Ještě‘s tam ani nevlez a už se třepeš.“

„To já se třepu, jak se chci vykoupat.“ Říká a zuby mu drkotaj.

„Žádný koupání.“

„Ale dyť si nastydnu já!Ne ty! Já sám se nastydnu!“ mudruje ten starší. On nic neříká, leží na dece, v puse má trávu a odpočívá po obědě. Proč si člověk nikdy sám tak nepochutná, když si to uvaří? Mě chutná jen ochutnávat při vaření, při obědě to jídlo pak už nemá chuť. Na co myslí? Kluci řvou, protože si oba šli namočit nohu. Snad tam nespadnou. Snad by se nic nestalo, kdyby tam spadli.

Na co myslí? Na manekýnky v časopisech. Na ty jejich postavy? Na práci? Jako bych tady nebyla.

No samozřejmě na sebe tu vodu cákaj. Mám na ně řvát? On bude ležet spokojeně, i kdyby oba dostali zápal plic. Je to tady ale opuštěný místo, hezký. Já se teda takhle nerozvalím, ale rozhlížím se. Ty stromy.  Otevře oči. Dívá se na mě. Neusmívá se, to zas ne. Ale nemračí se. Pak se jedním hbitým pohybem nečekaně zvedne a vyrazí ke břehu za nimi, kluci ječí radostí.

„Budeme se otužovat.“ Pohladí se po nahým hrudníku. Teda mě by byla zima. Ten malej se taky za mnou přiběhne ohřát, ale hnedka to nevydrží a musí za nima běžet zpátky. Když si sundá triko, jako oni dva, celej hrbí záda. No jasně, že je mu zima. Ten starší soustředěně dělá to, co táta, ten mladší taky, ale dívá se, jestli se dívám. Dívám se.

Teď bych se tak rozvalila, ale to už bych se nezvedla. K večeři namažu chleba. Ta hora šití. Zkontrolovat úkoly, ale to snad udělá on, to dělá rád. A ráno zase do práce. Nechci si představovat všechny ty úkoly, co mám, ale jsou tady, ani na ně nemusím myslet.

Je mi těžko, nemusela jsem si tak naložit. Musím se smát, jak ten menší ječí, je to jekot zplna hrdla. Dobře to na ně ušil, teď budou rádi, že tam nemusí vlézt. Ale on tam vleze sám, stokrát bych mu vysvětlovala, že to pak budou dělat po něm. Když myslím na to, že vím, že mě stejně nikdy neposlechne, všechno se ve mě zamračí a napruží, radši nemyslet.

Taky bych si chtěla dát do pusy stéblo trávy a lehnout si. To bych hrozně chtěla. Nejenom si lehnout, ale doopravdy si na chvíli odplout v myšlenkách. Lehnu si, proč ne.

Oba na mě křičí, ať se dívám, jak tam lezou, proč se nedívám. On jim řekne něco legračního na maminku, co mě urazí. Já vím, jak vypadám. Nejsem žádná manekýna. Šťouchne si do mě, je to legrácka, který se nesměju.

Tak tohle viděl. Ty vršky stromů, to listí a větve, a nad tím mraky. Nevím, jestli víc slyším to ticho mraků a šumění stromů, nebo to jejich dohadování. Když se dívám na stromy, znějí mi ty dohady legračně.

„Já jsem, já jsem…tati! Stoupl na kámen, ale potom jsem radši stoupl vedle, co ty?“

Chtěla bych být hezká. Chtěla bych mít dlouhé vlasy a abychom s sebou nosili magnetofon, nebo možná desky. Někde tady poblíž bude možná osada, kde mají magnetofon. Kluci by si hráli s ostatními a tančilo by se. Měla bych šaty a on by mě úplně vážně vzal k tanci. Byl by vážný. Řekl by mi něco hezkého. Větve šumí. Čas tak zvláštně plyne. Kolik je asi hodin?

Napadne mě zvláštní pocit. Proč se vlastně říká, že život letí? Tady, kde nikdo na samotě není, jen my, si na chvíli myslím, že ani trochu neletí. Jako ve slepém rameni, kde se voda zastaví.

Minuty jsou tak dlouhé, jedna hezká vedle druhé, když si představuju, že bychom tu měli magnetofon, a vlastně i bez něj. Zvednu se na lokty, to snad není možný, oni tam opravdu vlezli, br, je mi zima jenom z toho pohledu.

Do auta pro deky, ale ještě se musím vracet do jeho kalhot pro klíče. Jak tak jdu, těžkejma nohama, začíná mě dopalovat vztek, že tam vlezli. Pro něj je to legrace, ale malej, nebo možná oba, se z toho nastydnou. Jestlipak před ním budou dělat hrdiny až domů, nebo přiznají už po cestě, jaká je jim strašná zima?

Takže šup a ven a mě je jedno, že táta plave až doprostředka, vy prostě okamžitě vylezete ven a bez řečí. Pláč a vztekání. Ten starší se jenom tiše třese.

Po cestě zpátky je ticho, každej naštvanej. Ale kluci se hřejou o psa, nakonec v autě stejně zní smích. Koukám se, jak se večer chýlí, chce se mi brečet, nevím, jestli smutně, nebo hezky.

Místo chlebů s pomazánkou nakonec uvařím polívku.