Dala jsem si do uší pecky a pustila jsem si asi stokrát za sebou jednu burleskovou píseň. Viděla jsem sama sebe v cirkuse. Padám a vstávám, lidé se smějí. Šla jsem po zmrzlé Ladronce až k tomu vysokému vysílači, odkud je vidět na Prahu shora. Ta představa se mi tlačila do mozku. Chtěla bych být klaun! Jaktože mě to nikdy nenapadlo? Když jsem se vrátila domů, byla jsem tak strašně vymrzlá, že jsem na tuhle bláhovou představu hned zapomněla. Nemyslela jsem ji vážně.

 O pár dni později telefon: „Dokončuji obsazení Manéže a došlo mi, že nám tam chybí žena. Chcete se zapojit?“

 Připadala jsem si, jak když mi volá vesmírné GLS, kdy a kde si přeberu svou objednávku. Přijala jsem nabídku, setkala jsem se S NÍM a musím o tom napsat. I když to setkání stejně nejde vyjádřit.


 

Když se na něj díváte zblízka, je jako nějaký obrovský kluk, který vás sleduje melancholickýma očima. Nestaví si kolem sebe žádnou zeď, jak jsme na to zvyklí od dospělých lidí a od těch slavných ještě spíš, a možná proto působí jako velké ztranitelné dítě Když s ním chvíli mluvíte, přísahám, že vůbec nevím, co to způsobuje,  ale máte pocit, že mu vidíte až do duše. Protože vás nechá. Jsme už tolik zvyklí budovat vztahy s lidmi tím, že se  schováváme za různé masky.  Tak automaticky hrajeme všude hry na silnějšího, že jsme úplně vykolejení, když se setkáme s někým, kdo je čistý a průzračný. Kdo nemá nic schovaného za rohem.

Poznáte to taky podle toho, že se před ním chováte úplně přirozeně. Nic na vás nehraje a vy víte, že nemusíte nic hrát. Mluví s každým tak, jako byste právě na dvorku za školou uzavřeli přátelství na celý život. A přitom vy nejste vůbec nic a on je génius.

Celé ty tři dny, co se natáčela Manéž jsme všichni účinkující mluvili pořád dokola o tom samém: „Jak je Bolek úžasný a úžasný a úžasný.“ Kluci z Chinasek, my s Markem, všichni ostatní účinkující. „Je úžasný, že? Je!“ Tohle jsme si opakovali na snídani i na večeři. Jinak jsme to popsat neuměli.

Svět Manéže se točí kolem Bolka a jeho velkého srdce, které nás všechny zmagnetizovalo pocitem, že život je báječný. Pocitem, že se vám chce jen tak jít životem v pruhovaném tričku a s červeným nosem, dělat si svobodně, cokoli se vám chce, a být považovaný za blázna.

Je to pocit strašně blízko smíchu i pláči zároveň. Smíchu z radosti, že tohle je ten nejkrásnější způsob, jak se dá žít. Pláči proto, že je to vlastně těžké. Hodně lidí vás pak může využít a vyždímat.

Jenomže to budou lidé, kteří neměli ani celý život tak zábavný, jako vy jeden jediný svůj den.

V jedné scifi knize jde o to, že mimozemšťan nechápe, co je to lidský smích. Pointa je taková, že na konci pochopí, že lidé se smějí nad věcmi, nad kterými by jinak plakali.

Správný klaun balancuje přesně na té ostré hraně života. Opravdicky klaun je vždycky pronikavě inteligentní. Dokáže se drsně smát životu a dělá si legraci z otázek, okolo kterých my malí jenom opatrně kroužíme. Pravý klaun žije tou nejpřítomnější přítomností.

Pozorovat Bolka při jeho denodenní existenci tohle dokazuje. Ať už je na poradě o kostýmech na Manéž, nebo na kávě, kde se teprve připravuje text scénky, nebo kdekoli jinde, neustále komentuje všechny malé drobnosti toho, co se děje kolem něj. Jako by neexistovala minulost ani budoucnost. Oglosuje to, jak držíte lžičku, jak štěkne pes, nebo ponožky paní asistenky, která si zapisuje do počítače. Jeho oči se vám zdají obrovské, právě proto, že vidí všechny ty detaily přítomnosti, jako kdyby život kolem něj byl film a on si ho pouštěl už poněkolikáté. Jeho poznámky vyvolávají smích, protože se vždycky dotknou každého na tom přesném místě. Nejde to zopakovat, protože ta poznámka okamžitě odpluje s další vteřinou. Všichni se kolem něj pořád smějí. Neustále musíte být ve střehu. Vedle jeho mysli vám dojde, že jste ubohý člověk, který je zamotaný ve svém slepém mozku. Pochopíte, že vidíte jenom dovnitř do své hlavy. Své strachy, obavy a výpočty o životě. Kdežto on vidí život samotný. Vidí ven.

Kdyby existovala droga, která vám navodí Bolkův stav mysli, určitě bych si jí vzala a stala se na ní závislá. Když jsme se vrátili z natáčení manéže, do šedé a smutné Prahy, moje duše zažívala pravý potáborový smutek. (Efekt, který znají všechny třináctileté holky. Přivezou vás z tábora a vy nešťastně brečíte do vany, že už se to všechno nikdy nevrátí.)

Nevěděla jsem, po čem se mi stýská. Asi po tom, koukat se chvíli na svět jeho očima. Jako by byl člověk malý a život tak velký. Protože to je to, co člověka dělá velkého.

Schválně si pusttě poslední Bolkův rozhovor na super.cz. Popisuje tam sebe, jak by hrál člověka, co se mění ve vlka. V jednu chvíli se pozdraví s někým, kdo jde kolem, zapomene, že dělá rozhovor.  Je okouzlující.

Nic víc k tomu už nemám. Nechtěla jsem psát žádný opravdový portrét. Jenom popsat ten moment, kdy se vám otevřou oči a vy zatoužíte mít lepší život. Hravější. Vtipnější. Srdečnější.

Opravdovější…