„Zavolej dědovi!“ hučí do mě už několik dní máma. Nojo, tak se to v naší rodině dělá. Když mám narozeniny, hučí teta do všech okolo, ať mi zavolaj a stejně tak když něco slaví někdo z Karviný, hučí zase máma do mě. V týhle části rodiny z máminý strany si všichni voláme z donucení. I když nakonec moc rádi.

Takže teď do mě máma hučí, ať dědovi zavolám, že je v nemocnici, má tam telefon a moc rád telefonuje. Nemůžu se k tomu ale odhodlat, je to divnej pocit. Tohle je můj vzdálenej děda, za kterým se jezdilo vždycky z Trutnova pět hodin. Těch konverzací jsme za život moc neměli, když pominu hromadnej hovor na rodinným obědě. Všechny naše soukromý rozpravy byly na jedno brdo. Začínaly samozřejmě mamčinou pobídkou, ať si jdu popovídat s dědou. Pak jsem si vždycky k němu sedla na jeho typickej ležící gauč. Děda totiž v mládí strašně rád jedl, vařil,  pil, kouřil, užíval si života a ležel. Pak už nekouřil a nepil, ale strašně rád jed a vařil. Byl to takovej děda kulička.

„Tak ve škole to jde dobře, Marunko, ja?“

„Jo, dobrý, byly samý.“

„Tož to je skvělé!“

Pak jsem přemýšlela, jestli se dědy na něco mám zeptat já, ale měla jsem k němu takový zvláštní respekt, že mě nikdy nenapadlo na co. Když jsem byla starší, a děda už hubenější a v obličeji daleko jemnější, ptala jsem se, jak mu jde sázení.

„Ale ja, tak viš jak, někdy líp, někdy hůř.“ Ale šlo mu to, sportu rozuměl.

Čím byl děda starší, tím míň byl cizí a vzdálený, ale popravdě, nějaký normální hovor jsme mezi sebou prostě nikdy neměli. Vždycky jsme přijeli v sobotu na oběd, celí nervózní, uspěchaní, pak se šlo na hřbitov, pak se jedl obložený talíř, u toho byl většinou ten krátký věcný hovor s dědou, pak se komentovala televize, ráno byla snídaně s deseti možnostmi napečených sladkostí, zase jsme tam u toho byli celá rodina, na oběd přišla teta s dětma a pak už jsme museli vždycky jet.

Takže když už jsem se nechala mámou přemluvit, ať dědovi zavolám, byla jsem děsně nervózní a pak překvapená, že si s dědou normálně povídáme. Děda byl sám na nemocniční posteli a nikam nespěchal. Já jsem měla spoustu času s telefonem na uchu a nebyla kolem nás celá naše rodina a nenabízela nám svačinu nebo bábovku.

Děda se mě ptal na poměry v český televizi a komentoval, jak se mu líbí noví moderátoři na planetě yó, co mi tam zrovna přibyli. Věděla jsem, že kouká pravidelně, takže mě jeho názor zvenku zajímal. Vyprávěl mi, kdo tam za ním chodí a jak mu tam vaří. Já jsem mu vyprávěla nějaký trable v práci. Prostě jsme si normálně povídali. Položila jsem telefon a bylo mi zvláštně. Došlo mi, že mám poprvé v životě pocit, že mě děda zná. Nevím, jak to popsat, ale předtím jsem si nebyla jistá, co si o mě vlastně myslí a jestli mě nepovažuje prostě za takovou holčičku, co je jeho příbuzná. Copak může jeden hovor udělat tak moc? Teprve teď jsem věděla, jak o věcech přemýšlí. Takhle ho asi zná moje sestřenka, co bydlí o ulici vedle a chodí tam každý den. Je úplně normální. Tak proč mezi náma vždycky byla úplná Čínská zeď? Protože se mě nikdy na nic neptal? Nebo protože jsem se ho na nic neptala já? Proč jsme si nikdy nevolali? Proč jsem ho měla vždycky jenom pozdravovat, když se volalo babičce? Protože to tak prostě bylo?

Ten hovor byl tak fajn, že jsem si říkala, že mu budu muset hned zavolat znova. Zítra. Dobře, tak pozítří. Pak jsem to zase kvůli něčemu odložila. Hovory s babičkama a dědečkama jsou fajn, ale maj tak jiný tempo, než celej zbylej svět, že se na ně člověk musí psychicky připravit skoro jako kdyby šel do nějakýho ašrámu. Možná ten pocit znáte. Prarodičovi se nedá jen tak zavolat, když vyběhnete ve dvě ze zkoušky, dřív než jdete s partou na oběd. Člověk se musí odhodlat, být v pohodě, mít náladu, psychicky se naladit, mít nějaká témata…Musí se najít ta správná bublina v čase a prostoru, kdy se na to prostě cítíte.

Takže to druhý zavolání odkládám už asi týden. Teď zrovna čekám v autě, protože celej zbytek kapely mi jako vždy jeden po druhým napsali smsky, že maj dvacet minut zpoždění. Není se co divit, máme sraz v nějakým zapadlým zvukovým studiu na Malvazinkách, já jsem aspoň jela autem, ale dostat se sem dopravou je děs. A mě tím vznikla ta správná bublina, abych teda konečně zavolala dědovi.

Má radost, povídáme si. Klasika, v první vteřině hovoru nechápu, proč jsem se tak odhodlávala. Bavíme se tak nějak o herectví, říkám mu nějaký zvláštní myšlenky, který jsem si nikdy nemyslela, že by ho zajímaly.

„Tak už to polož, ať moc neprovoláme.“ Řekne děda mantru všech prarodičů. A víte co? Vždycky předtím jsem tenhle rozkaz poslechla. Stokrát předtím.

„Jasně, tak se měj hezky, opatruj se a zavoláme si zase co nejdřív,“ říkala jsem vždycky poslušně. Dneska jsem si ale poprvé uvědomila, jak je tenhle argument blbej.

„Dědo, dneska je to volání už tak levný, že tohle je úplná blbost. Nepoložim. Řekni mi ještě….“

A ještě chvíli jsme si povídali. Dokud hovor nebyl úplnej. Jako by do mýho auta na chvíli neproniknul ten všudypřítomnej uspěchanej čas, ve kterým žiju.

Tím tahle vzpomínka končí.

Začíná totiž ve skutečnosti tím, že ten večer děda v nemocnici umřel.

Ale  díky tomu mýmu malýmu telefonnímu vzdoru mě uvnitř hřálo jedno malý, malinkatý pomyšlení.

Dostali  jsme tohle malý požehnání, dědo viď?

Mohli jsme to dokončit.