Vztah s maminkami je ta nejhlubší a nejpřehlednější voda, jakou si člověk může představit. Na začátku je vždycky hodně nekonečné lásky, a často zůstane tím nejsilnějším vztahem, jaký člověk zažil. Ale taky třeba nejbolestivějším a plným zklamání. Nejsem odbornice na vztahy s maminkami. Mám všehovšudy jednu.

Můžu tedy psát o mě a o ní. Naštěstí už mi je třicet, takže se dostávám do té části života, kdy člověk maminku chápe a začíná jí v duchu děkovat. (Mami, jsem ráda, že umíš pracovat s internetem, takže ti to tady píšu: děkuju!)

Třeba jako když vám dojde, že u všeho, co pro vás od dětsví až doteď bylo důležité, byla vaše maminka s vámi. A nerozlišovala jako tatíncik, jestli je to prkotina, nebo něco, co už stojí za pozornost. Přehráváte si svoje dětství a vidíte, že ve všech důležitých epizodkách (zkoušky z klavíru, první hodina v zušce, dívčí choreografie na V mládí jsem se učil hrobařem, odjezd na tábor, návrat s tábora, kupování nové šatovky a roláčku, písemky, slohovky, dramatické cesty v mrazu domů ze školy), všechny ty zápetky, kde vy sami hrajete hlavní roli, mají vždycky stejnou vedlejší roli: hraje ji maminka. A hraje ji dobře. Nezlehčuje vaše zážitky. Prožívá je s vámi. Prožívá je s vámi, jako by se děly jí, protože tomu se říká opravdová láska.

Nevím, jak se to stalo a kdo za to mohl, ale když moje máma dospívala, měla tahle Renata Boháčová pocit, že není hezká. Podle fotek byla, a když už jsme jí zažila já, byla to snad nejhezčí maminka v celém Trutnově. Byla štíhlá, nosila vlnité zrzavé mikádko a v džínové bundičce s vycpanými rameny vodila po pískovišti pětiletou mě a ročního bratra. (Mám to na videu!) Nicméně v ní navždy zůstal pocit, že se žena o sebe musí starat, malovat se, česat, ladit si oblečení a být neustále ve střehu.

Naše nejkrutější hádky v době mojí puberty se týkaly právě otázky vlasů, líčení a naušnic. Snažila se mi vštípit základy toho, jak se o sebe mám starat, ale moje rozháraná dívčí duše v tom slyšela vždycky jenom jedno a totéž: „Nejsi dost hezká. Musíš fabulovat.“ Pokaždé, když jsem šla do tanečních, byly jsme na sebe schopné hodinu zoufale ječet. Máma proto, že jsem rozuchaná, já proto, že nemá ráda mě, ale jen můj účes. Nikdy jsem nepřistoupila na to, že naušnice a stíny sladěné s tričkem jsou víc než krásná duše. Na obálkách časopisů a ve filmech jsem vlastně přesně taková, že mamka i její mamka jsou šťastné, já se ale cukám jako nějaké zvíře na řetězu, když mi někdo natáčí vlasy. Jsem divná, ale když mě někdo líčí a češe, hrozně v duchu zatínám zuby. A těším se, až to ze sebe sundám.

Moje máma by si celoživotně přála, abych nosila naušnice. Jako malý důkaz toho, že se snažím být upravená. Vždycky, když se vidíme, zrovna žádné nemám. Už si na to zvykla. Bez naušnic relaxuju. Když nemusím, nenosím.

Celý život chodí v bílém. Je to trutnovská lékárnice. Kolektiv v lékárně na Horské na ni dodneška nedá dopustit.Není to žádná „paní Doležalová“ ale „Renča“, a to pro všechny dvacetileté holky, které v lékárně jsou. Renata má v hlavě všechny léky, medikace a nemoci, a když má jednou za čas nějaká magistra nebo laborantka narozeniny, skládá jí báseň. A padesáti letech, po rozvodu s tátou, začala taky malovat. Moje máma, která když se při Aktivitách snažila namalovat slunce, všichni tipovali vlka. Tenhle výtvarný antitalent teď po večerech kreslí na plátno a její obrázky mi visí doma na zdech. (Nejmilejší je Bob a Bobek a reprodukce Van Goghovy kavárny. Nekecám.)

Všichni lidé, kteří o ní kdy mluvili, vždycky říkali, jak je krásná. „Vypadá skvělě, je jako tvoje sestra, je úžasná.“ Moje máma je celý život krásná a neví o tom.

Dneska jsme si daly sraz v kavárně Creperie a pak jsme šly po nákupech. Blížej se moje třicetiny a ji to hrozně bere. Nakonec jsem si ve zlatnictví vybrala dárek. Už dlouho jsem si přála jít do zlatnictví a vybrat si nějaký šperk.

Dostala jsem naušnice a mám z nich velikánskou radost. Jsou to malá zlatá srdíčka-Tyhle už nesundám,mamko

Protože jsou od tebe.