Z Paříže

Jako ti největší blázni jsme si půjčili na letišti auto a teď se k Sacre Couer prodíráme tou nejšílenější pařížskou kolonou. Ale zaparkovat si jednu ulici vedle Červenýho mlýna, to má myslím opravdu styl.

Dáme si rozchod, či spíš já si ho vyžádám. Po dvou dnech hromadného turismu pěti lidí potřebuju chvíli pro sebe. Alespoň hodinu a půl samoty. Nezastavovat se na každém druhém rohu s debatou, kam zahneme teď. Potřebuju svoje spontánní bezdůvodný procházení sem a tam, bez vysvětlování, kam a proč nakouknu a bez následnýho vyprávění si se všema o tom, co jsem tam viděla.

Já a Markova rodina jsme přijeli do Paříže, protože jejich syn a brácha má 30 kilometrů od Paříže premiéru. Teď zrovna někde maká a dolaďuje poslední scény a my jsme vyrazili do velkoměsta. Markova rodina je ta nejbáječnější rodina na světě. Všechno rádi probírají, a to hlučně a na plný koule. O všem debatují.

Jsou skvělí, ale Montmartre potřebuju jenom pro sebe.

Strašně šťastně se od nich urvu.

Teď konečně můžu vidět Paříž jenom svýma očima. Jsem přizpůsobivý typ. Jsem ten nejpřizpůsobivější typ, jaký si dovedete představit. Cokoli si obléknu, to mě změní. Kdekoli se ocitnu, hraju si, že tam patřím. S kýmkoli, s kým mluvím, s tím souhlasím celou duší. Přestože nechci. Ať už bych po Montmartru šla s kýmkoli, vždycky bych si všímala jen věcí, které vidí on.

Jdu, usmívám se a zpívám si. Takhle moc potřebuju samotu. Teď tady není nic, co by mě rušilo. Teď se můžu ponořit do hloubky věcí.

Když vyrazíte od Červeného mlýna ulicí dolů, a budete se dívat do výloh, mozek vám za chvíli rupne nestoudností. Je to ulice plná sexshopů, pornokin, striptýzových barů a prodejen s legračními, natahovacími a skákacími…….pohlavními orgány. Je to ulice, nabitá levným sexem.

Tak tohle se do mého zasněného toulání zrovna úplně nehodí. Jakmile to jde, zahnu doleva. Šplhám se uličkami nazdařbůh a po chvíli stojím před obchodem, kde se točila Amelie z Montmartru. Veliký červený obchod s potravinami, úplně obyčejný, jen ze strany je polepený výstřižky z novin a fotkami, jak vypadal ve filmu, kde z něj byla kavárna. Koupím tam studentce marmeládu a sobě žvejky. Nemůžu uvěřit, že jsem se nazdařbůh zatoulala sem. Mám ráda svoji intuici. Vždycky, když zavřu oči a nic nečekám, vezme mě za ruku a něco mi ukáže.

Pokračuju dál. Prohlížím si fasády a dlouhá úzká schodiště a taky lidi. Je pošmourno, kolem šesté večer. Obchody jsou z půlky zavřené. Vlezu do každého druhého krámku s odpornými suvenýry, protože jsem si slíbila, že každému žákovi koupím jiný dáreček. Pohled, propisku, zátku na víno, zapalovač. Vůbec by mě nenapadlo něco jim vozit, kdyby se pár hodin před mým odletem všichni tak nerozzářili a nepřáli mi tak srdečně šťastnou cestu.

Když hledáte Sacré-Cœur, jděte prostě při každém zaváhání tou ulicí, která vede víc nahoru. Sacré-Cœur. V mé vzpomínce je to jeden z nejnádhernějších kostelů vůbec. Před šesti lety jsem navštívila oba slavné pařížské kostely. V Notre Dame se mi tehdy, stejně jako tentokrát, udělalo špatně a vypotácela jsem se sklíčená a sešlá. Jak je ten život těžký a já malá! V Notre Dame křesťanství ukazuje svoji inkviziční stranu tváře, i když nevím proč a jak. Je to tam prostě takové. Alespoň pro mě. Temné.

V Sacre Coure je to naopak. Nádherně novodobý komiksový Ježíš, rozpřažený v bílomodrém oblečení na klenbě. Nejveselejší a nejradostnější ze všech, co znám. Doopravdy se usmívá. (Když si ho najdu na googlu, vidím, že se neusmívá, ale jeďte tam a uvidíte, že se usmívá!)

Protože to dneska mám s celou parádou, je zrovna mše a jeptišky si nacvičily sbor. Jedna z nich to doprovází na nějaký drnkací cimbálový nástroj. (Je to klavír, co má struny, v životě jsem to neviděla.)

Potom si koupím dvě nejdražší a nejtlustší svíčky, co tu mají a zapálím je. Chci zapálit jednu od druhé, ale nejde to, kostelní zřízenec mi musí půjčit zapalovač. Teprve, když se mi dívá do očí, dojde mi, jak brečím.

Slibuju si, že o tomhle určitě nenapíšu. Jenomže tady chci mít všechny deníkový zážitky provázaný mezi sebou. To štěstí a tu svobodu toulání se po Montmartru, a těch pár minut uslzeného stesku. Jinak bych ten život nevysvětlila.

Vylezu před kostel a Eiffelka v mlze není vidět. To je tak jiný! Mám úplnej záchvat štěstí z toho, že zrovna vidím verzi bez tý nádherný věže a vidím modrou mlhu. Když je člověk šťastnej, je všechno k radosti. A když je celoživotně zpruzenej, nasere ho cokoli hezkýho, z jakýhokoli důvodu.

Vracím se k autu za naší skupinou, která se mi pak svěřila, že si půlku procházky po Montmartru neužila a nic neviděla, jelikož hledali záchod. Usměju se v duchu a vím, že být tam s nim, taky jenom hledám záchod.

Tuhle svoji vlastnost nemám ráda. Stát se čímkoli. Přizpůsobit se všemu a prožívat každého.

Ale taky ji moc miluju. Někdy. Třeba když se ztratím na Montmartru a připadá mi, že jsem tou čtvrtí, že přemýšlím jako Pařížanka a že mám francouzskou duši. Když jsem sama v Sacré-Cœur  a vnímám ho všemi šesti smysly.

Každá slabá stránka je z jiného úhlu pohledu zároveň tou silnou. Každý talent je zároveň i prokletí. To řekl jednou nějaký moudrý muž. Nebo mě to napadlo. Nevím.