Jak se to doopravdy stalo, že jsem znovu spustila blog

„Tak ahoj Marunko!“ loučí se se mnou v telefonu karvinská babička. „Uvidíme se snad…v lepších časech!“ Řekne to tak smířeně, jako že chápe, že její vnučka je herečka a nemá čas jezdit do Karviné za svou babičkou. Je ráda, že mám hodně práce a že je o mě zájem, takže trpělivě čeká na „lepší časy“, až si prostě budeme my dvě spolu moc dát čaj. Přijímá, že teď na ni není v mém vesmíru prostě časová bublina. Ta formulace „v lepších časech“ mnou tak otřese, že okamžitě otevřu diář a za pět minut jí volám zpátky.

„Takže příští týden v pondělí přijedu na nádraží v 15:40 a druhej den mě vyprovodíš ve tři na zpáteční vlak, jo?“

Je devatenáctého prosince a já si dělám předvánoční výlet do Karviné. Za touhle babičkou se vždycky jezdilo pro předchozím plánování a přípravách, přelomila jsem svůj vzorec a razím za ní Leo Expresem jen tak. Už jedu, babi, náš „lepší čas“ je právě teď!

Tohle je ta druhá babička. Ta od mámy. Úplně jiná, než byla ta první. Bývalá kadeřnice, celý život nosí upravené blonďaté vlasy. Nikdy jsem ji neviděla rozcuchanou. Tahle babička je babička katolická, už jako malá jsem u ní musela chodit na nedělní mši, která byla vždycky jako na potvoru ta sudá, takže v polštině. Tahle babička byla vždycky vzdálenější. Kilometry i pocitem. Byla to taková moje spíš královna, než babča. Ženská a elegantní.

Už dva roky žije v Karvinském bytě bez dědy. Starala se o něj celý život. Starat se o něj byla těžká fyzická práce. „Dobře se mi spí, vím, že jsem udělala všechno a hlavu mám při usínání lehkou.“ říká babička Maruška.

Už jsem v Karviné a dáváme si spolu čaj. Povídáme si. Za ty roky, co dospívám, jsem si k ní konečně našla cestu. „Já děkuji pánubohu, že mám takovou dospělou vnučku a dámu, se kterou si tak pěkně povykládám.“ říká zase teď. Pak jedeme na náměstí, podívat se do kostela, a dáme si  capuccino. Karviná je moje rodné město. V rodném listě stojí: Karviná. Přesněji Karviná- Ráj.

„To víš, v kostele jsem nikdy nevynechala a vždycky jsem sedala do první řady. Jenom jedno období bylo, kdy jsem sedala dozadu, to mi jezdil špatně autobus a já musela pět minut před koncem utíkat, tak jsem sedala dozadu, aby se pan farář nezlobil, že odcházím.“ Vypráví mi. Kolem nás jdou dvě vzdálené příbuzné. Podám si s nima ruku a ony nad námi stojí a jedna z nich spráskne ruce:

„Ale ona! Ona je taká…neafektovaná! Ona si nemyslí vůbec nic! O sobě! Ó! Jaká je!“ trylkuje vzdálená teta po karvinsku. V duchu se směju a nahlas děkuju. Babička má z toho náhodného setkání velkou radost.

„No, všude po Karviné se bude povídat, že jsem byla na kávě s vnučkou. Jen ať se povídá.“ Říká spokojeně. Její dokonalý účes drží kolem hlavy jako svatozář.

Když se v noci v jejím bytě probudím, poslouchám to ticho a tma mi připadá, jako by ve vzduchu někdo vyluxoval. Dojde mi to, to jsou ty promodlené večery, které už nikdo ani nespočítá. Za své dcery, za jejich děti – nás, za naše zdraví. Nikdy nevynechala. Její píle visí ve vzduchu. Bože, každý den se modlit, to už si s Bohem uděláte blízký vztah, i kdyby neexistoval, že? Usmívám se a taky bych se chtěla umět modlit jako ona. Chtěla bych toho víc. Nestydět se za svoje úvahy. Dělit se o ně s lidmi. O všechno to, co mám v hlavě a počítači. Vždyť můžu. Promodlený vzduch se usmívá. Usínám.

Druhý den ve vlaku projdu počítač a pročítám si věci, co jsem napsala za podzim. O návštěvě druhé babičky v nemocnici, když byla v bleděmodrém. O prvním večeru nového Stardance, kdy ze mě spadlo břemeno. O tom, jak se mi po druhé babi stýská. O tom, jak jsem před dvěma lety naposledy telefonovala s Karvinským dědou. O našich, jak se rozvedli. Celá rozněžnělá návštěvou u babičky se ptám: „Mohlo by tohle jít ven?“ Než jsem jela do Karviné, zdálo se mi, že nemohlo. Teď se mi zdá, že mohlo.

O den později vyvěsím první článek.

To asi to zázračné karvinské capuccino. A nebo to šikmé slunce, co si razí cestu šikmo smogem v Karviné-Ráji.