nejsmutnější ze všech

Tahle je nejsmutnější ze všech. Ale nevyprávět ji, je jako říct A a neříct B. Jako mít jenom štěstí. Přitom čím větší štěstí, tím větší neštěstí. Pokud je všechno, jak má být.

Blog fungoval asi čtyři týdny, když mi jeden těch čtvrtků táta zavolal. Všichni jsme se lekli. Babička spadla, je v nemocnici a v bezvědomí.  Od tý chvíle jsem střídavě brečela a modlila se. Tohle se nesmí stát, musím s ní ještě mluvit, volat si s ní …tohle nejde. V modlitbách jsem vyměnila skoro všechno, co se dalo, za to, aby se probrala.

Jako v nějakým trapným americkým bijáku nám doktor pak řek, že nechápe, jak se to mohlo stát, ale že se stal malý lékařský zázrak a její stav se lepší a je mimo ohrožení života. Jela jsem za ní do Pardubic a stály jsme nad ní se sestřenkou ve sterilních uniformách. Nejdřív jsme brečely a pak se chichotaly a dělaly legrácky, protože tak doležalovi čelí hroznejm věcem. Ležela na jipce a hýbala víčkama a všechny přístroje ukazovaly, že vnímá, občas otevřela a oči a chtěla něco říct. A viděla mě a Petrušku, od sebe k nerozeznání, jak se smějeme. Typický.

Za týden ji přeložili na jiný oddělení. To byly ty nejhorší vedra. Nesla jsem jí hrdě sebe na titulce Mf dnes. Řekla mi, že je to tam strašný, že je jí vedro a že já na časopise jsem jí zcela upřímně naprosto jedno. Časák jsem ale dala sestrám a titulku a svoji známou tvář jsem použila jako protekci, když jsme jí druhej den s dědou přinesly na pokoj čerstvě zakoupenej a nově složenej větrák.

„Když už ho přinesem, nenechaj nás s ním jít domů.“ Vymyslel děda strategii a měl pravdu. To léto jsem u ní byla v nemocnici několikrát a musela jsem se hodně obrnit, abych zvládla dívat se na to, jak zestárla o deset let, zhubla na obyčejnou hubenou babičku, nechtěla jíst a byla negativní. To bylo nejhorší.

Ale podzim byl dobrej. Zlepšila se a začaly jsme si telefonovat. Její duše byla zpátky. Legrace, úsměv, láska. Povídaly jsme, drbaly jsme. Organizovala dvě další paní na pokoji, byla šéf. Měla místo u okna. Všechnu energii vrhla na to, aby se rozchodila.

„Když budu pořádně chodit, pustí mě pan doktor domů.“ A tak chodila, o berlích, pořádně. Děda tam byl každej den. Ani jeden nevynechal. Povídal si s ní, chodil s ní, nosil jí dobroty. V listopadu ji pustili. Každej den chodila v noci na pochůzku po Pardubicích. Policajti ji zastavovali jestli není bláznivá.

„Kdepak, ale mám chodit za bílýho dne, aby se všichni Sezemický vyptávali, pane policajt?“

V tu dobu moje „hvězda“ stoupala. Víc a víc čtenářů, články, ohlasy, pak Karel Šíp, boom. Měla jsem hroznou radost. Na blogu jsem se cítila trochu jako u ní na prázdninách. Uvolněná a drzá.

Někdy na jaře měla epileptickej záchvat, což se prý po operaci hlavy stává, to nám zapomněli říct, a ten ji vyčerpal a znovu ji odvezli do nemocnice. Ležela na infekčním, pak už na normálním. Neměla už v tom stejným pokoji místo u okna, ale u dveří. U okna byli vždycky ty nejčilejší a u dveří ty, co spali. Začala jsem za ní jezdit, vyšlo mi to tak jednou za měsíc nebo dva. Nutili jsme ji s dědou jíst, někdy byla lepší, někdy horší. Vyprávěla jsem jí, že půjdu do Stardance. Tomu se hrozně smála. Seděla jsem u její postele a pletla, což mě naučila ona, a povídaly jsme si o tom, jak asi budu trénovat. Fakt se děsně smála.

„No to bude taková legrace, Maruško!“

Můj vnitřní život se rozloupl na dvě půlky. Jedna půlka prožívala svůj let a úspěch. Druhá tu první vždycky stáhla na zem a ještě hloub, když bylo potřeba přinutit se jít do nemocnice. Není to hezký místo. Je tam smrad desinfekce a všechno, z čeho se člověk normálně raduje, jako by tady neexistovalo. Musela jsem vyvinout velký úsilí, najít si sem čas. Ale nepochybovala jsem, že tu chci být co nejvíc. Pořád jsem si totiž pamatovala na ten první den, kdy ležela v bezvědomí a já jsem si přála jen o jeden rozhovor víc. Byla jsem tak šťastná za ten čas navíc, co nám byl danej.

Třeba jako ten podzimní den, kdy jsem přijela a seděly jsme u okna, ona v bleděmodrém.

Někdy na podzim, ještě než začaly přenosy, došlo mi, že se její stav, krůčíček po krůčíčku a deko po deku už jenom horší. Jeli jsme zrovna s tátou z Petrohradu autobusem a já tu celou cestu zpátky proplakala. Protože mi to došlo.

Samozřejmě, že jsem kvůli tomu, že je v nemocnici, nebyla ve Stardance nešťastná. Ale nemohla jsem tam být nikdy úplně šťastná. Byla to jen hra. Důležitá a zlomová, ale z lásky k ní mi ani v jednu chvíli světla a třpytky nepřišly životně důležitý.

Jenomže to nešlo nikomu říct, samozřejmě. Jenom jsem pletla a pletla, jakoby tam byla se mnou.

Postoupili jsme ze salsy do cha-chy. Dali jsme si poprvé od srpna tu neděli potom volno. Po padesáti dnech každodenního tréninku jsme si první den dali pro sebe. Už jsme spolu dávno chodili, váleli jsme se v posteli, poprvé nic nemuseli. Zaslouženě jsme se nasnídali a užívali si ten pocit, když tolik makáte a pak vypnete.

„Mohl by to být můj nejšťastnější den v roce.“ Napadlo mě, jako bych zapomněla, že tenhle rok je o co víc nahoru, o to víc dolu.

Před snídaní jsem měla nepřijatý hovor od táty, ale to se mi nechtělo řešit. Proč by mi tak brzo volal?

Nebyl to nejšťastnější den v roce, byl nejnešťastnější. To mi táta volal.

Všechno bylo celou tu dobu tak šťastný a tak nešťastný. Ztratila jsem nejbližší duší a zhruba v tu stejnou dobu jsem jinou, nejspřízněnější v celým svým životě, zároveň našla.

Moje slunce, moji duši, kterou vidím, jako bych se dívala rentgenem. Jeho. Někoho, vedle koho být, je takový, že se vám pořád chce smát.

Sbohem, babi, když dovolíš, nikdy tě pořádně neopláču. Ale slibuju ti, že se o to budu pořád a pořád znova snažit.