tenhle člověk

Tenhle člověk. Dívám se na něj a pokaždý si najdu rozumem nějakej důvod, proč by se mi rozhodně nemohl líbit. Mluví hrozně sprostě. Je takovej celej hrubej. Popotahuje. Hrozně drmolí, vždyť to se vůbec nedá stíhat, co říká. Vždycky, když si něco z toho připomenu, uklidním se. Do něho se rozhodně nezamiluju.

Jako když jsem ho poprvé uviděla. Je hubenej a vypadá jako D’Artagňan. Vypadá jako z minulýho století, jak může někdo takhle divně vypadat? Dobrý. Nezamiluju se.

O půl hodiny později po seznámení už si přitakáváme na každou myšlenku, kterou jeden z nás vysloví. Chápeme se, co chceme říct. Mám hroznou radost. Nezamiluju se a budeme si hrozně rozumět. Super!

Takže asi za měsíc a půl máme kostýmní poradu se Zuzkou. Ukazuje nám moje šaty a jeho košili na obrázku a on s ní hrozně diskutuje. Naprosto za hranou toho, co by měl říkat. Navrhuje věci, který úplně cítím, že jsou až moc. Naznačuje celým svým vystupováním, že tomu Zuzka přece zas až tak moc nerozumí. Ona, která tohle tady dělá tolik let. Je mi to za něj trochu blbý a stavím se na její stranu. Jdu proti němu. Aby nebyla naštvaná.

Konec debaty. On divně mlčí a ještě potom dlouho na tréninku.

„Stalo se něco?“ ptám se opatrně.

„Nic.“

„Zdáš se mi naštvanej.“

„Jsem naštvanej.“

„Proč?“

„Protože ses mě nezastala.“

„To jsem se tě nezastala, no.“

Ticho.

„Protože tys to přeháněl. Musíš s těmahle lidma jednat s úctou.“

„Ale hovno.“

„Nemůžeš si je proti sobě poštvat hned na začátku. Jsi strašně neslušnej.“

„Ale měl jsem pravdu. Říkal jsem to správně.“

„Říkal jsi to tak, jako že tomu nerozumí.“

„No protože tady pořád všichni chtěj dělat všechno stejně, stejně, stejně a to je špatně.“

Neměla jsem co říct. Měl pravdu. Pak jsme se chvíli v tichu protahovali a já jsem o tom přemýšlela. Byli jsme normálně pohádaní.

„Víš, já to takhle někdy mám. Já totiž….často chci vycházet úplně se všema. Nemám to na sobě ráda, ale dělám to. Často to dělám.“

„Děláš, no. To jsem si všim.“ Řek mírně.

„Ale mě to v mým povolání pomáhá, víš. Je to součást mý profesionality.“

„Jo, však to je správně. Ale někdy bys to dělat nemusela. Nemusela bys jít proti sobě a mohla by sis stát za svým. Mohla by sis to klidně dovolit, víš?“

„Možná jo. Tak asi promiň, že jsem se tě nezastala. Mě to bylo nepříjemný.“

A bylo to. Tady se to stalo. V tuhle chvíli jsem totiž věděla, že s ním chci být. Že s ním budu a že nemůžu bejt bez něj.

Byl to sice jenom krátkej bláznivej záblesk toho vědomí, připadalo mi to jako nesmysl, kterej se nikdy nemůže stát, ale před tímhle rozhovorem jsem to nevěděla a po tomhle rozhovoru už jsem si byla hluboko v sobě jistá, jen jsem to před všema a před sebou tajila. Že s ním mám něco víc, než jsem kdy s kým měla.

Potom toho bylo už jenom víc a víc. Další a další rozhovory, během kterých se něco dělo. Ty naše rozhovory, který všechno měnily. Hodiny a hodiny a hodiny jsme mluvili o tom, co dělat, abychom nevypadli, až jsme zůstali do konce. Hodiny a hodiny jsme o všem mluvili, až jsme spolu začali žít.

Po dvou a půl měsících mýho striktního zakazování sama sobě. Nebude to. Nebude to. Tohle se nestane, protože ti to doma funguje. Byla jsem na sebe strašně tvrdá. Ale ani to nepomohlo.

Tenhle člověk. Tenhle člověk, se kterým  mi to připadalo všechno naprosto všední. Naše společný cigáro, naše vykecávání na tréninku. Nic mě netrklo, že by to mělo bejt divný.

Až najednou, když kolem byli všichni ostatní soutěžící a my byli jenom dva z dvaceti, jsem si s údivem uvědomila, že je mezi náma něco jinýho. Až když jsem hledala jeho tvář přes celou místnost zaplněnou lidma. Když mi připadalo, že všichni jsou komparz a on je hlavní postava. Když jsem jela po osmi hodinách „domů“ a nemohla přečkat tu noc, než se zase uvidíme.

Rozum byl střízlivej a tvrdej, ale srdce už bylo opilý láskou.

Kdybych byla upřímná, tak od třetího trénovacího dne, kdy se mě dotkl, aby mě vedl na správné místo v sále a ve mě se něco stalo.

Bylo mi z toho hrozně děsivě. Bála jsem se, že někomu hrozně ublížím. Nebyla jsem ráda, strašně jsem se bála toho doteku. Dělala jsem všechno naopak a proti tomu.

Jako bych nevěděla, že to nejkrásnější na tom je, že proti tomu nic dělat nejde.