Článek nečlánek a doufám i omluva

Úspěch zkazí každého.

A zkazil i mě.

A to naprosto ukázkově. Moje věčně nespokojené herecké ego, které mě vláčelo světem a vrhalo mě přesně do situací, které jsem potřebovala k psaní mých článků, si už přes měsíc hoví přejedené a spokojené úspěchem ve Stardance. A je naprosto zbytečné teď někomu vyprávět, že jsme s Markem o vítězství neusilovali, když má na mě teď tak dalekosáhlé důsledky. Zaprvé se z něj až doteď od finálového večera raduju a za druhé mi prostě nejde psát.

Nejde ani tak o to, že bych neměla témata, i když je skutečně nemám, protože jsem se tři měsíce den za dnem víc a víc vžívala do role tanečnice a ty mají zdaleka jiné problémy než herečky. Témata by se časem našla.

Jde spíš o to, že moje dravá a spontánní bloggovací potřeba během Stardancu zcela uvadla. Není to asi to, co byste chtěli slyšet, ale pojďme si o tom promluvit zcela otevřeně. (Pokud lze mluvit zcela otevřeně, když jeden mluví a neposlouchá, co mu druzí odpovídají, protože jako další zcela nepříjemný fakt musím říct, že diskusi na téma proč tady Marie není jsem nečetla a asi ji ani číst nebudu, z důvodů zcela roztřesených, vystrašených a zodpovědných.)

Stardance byl totiž tak veliká pauza, že jsem během ní najednou začala vnímat ty nároky, které jsem si na sebe pravidelným blogováním na Kafe a cigárku navalila. Stručně řečeno jsem se rok a půl snažila, aby nebylo vidět, jak se snažím mít každý čtvrtek čerstvý článek a snažila jsem se také ze všech svých nezkušených spisovatelských sil, aby každý článek působil tak lehce, jako že jsem šla kolem počítače, něco jsem do něj zmínila mezi kafem a cigárkem, ono to mělo náhodou tisíc slov jako každý jiný článek a tak jsem to pro vás vyvěsila. Ano, ocitla jsem se už zase tváří v tvář svému starému známému programu, který mě provází celým životem, všemi vztahy a všemi mými činnostmi: Mařenka se snaží, snaží se ze všech sil a když vypne, druzí rozčarovaně čučí, kde je ta Mařenka, ze které se linul sluneční svit a pohoda a nic jí to nestálo. No a znáte to, jak to dopadá, když se někdo křečovitě snaží o pohodu. Trapně.

Blogovou činnost jsem tedy během soutěže zastavila a po skončení soutěže jsem ji už neobnovila, protože jsem vás chtěla ušetřit jediných dvou příšerných možností, které mi zbývaly k psaní.

Za prvé, mohla jsem psát články z pozice tanečnice a každý čtvrtek vyvěsit něco jako:

„Ahoj, tak se zase hlásím, ufky ufky, nohy bolej, to víte, šest hodin na sále, to vám řeknu, ta rumba to je makačka, a dělá mi hrozný starosti, jestli propnu v tom osmým taktu na konci nohu a jestli se dokážu velmi rychle otočit. (Neumím to přesně popsat, lidi, ale kdyžtak se podívejte na záznam, kterej pohyb myslím, to víte, to nejde okecávat, to musíte prostě udělat.) Jinak dost se těším na ty svoje šaty, jsou dost odvážný, ale naštěstí jsem teďka docela namakaná, takže snad se mi na zádech při tý spině (to je taková vrtule s nohama u sebe, vypadá to lehce, ale je to fakt dost těžký!) nebude dělat špek, to bych teda asi fakt umřela. Ostatní holky tancujou taky dost dobře, ale maj tam taky chybičky, to je jasný, nikdo nejsme neomylný, ale já se hlavně musím soustředit na sebe, protože do toho chci dát taky nějaký emoce a citečky a to víte, to je to poslední, na co člověk myslí, když ještě nemá v cajku tu techniku. Pápá loučím se a hlavně si mě pusťte v sobotu, jo?“

Tak asi na takové úrovni se točily moje myšlenky, jakkoli vám to může připadat prázdné a prosté nadhledu. Nadhled bylo to první, co jsem ze sebe vytancovala.

A kolo od kola, kdy jsem měla pocit, že překonávám svoje hranice a zvládám to, co bych si nikdy nemyslela, že zvládnu, se z mých rukou vytratila taky moje Kafe a cigárkovská maruškovská povaha, která se shazuje a zlehčuje svoje snažení, protože kolo od kola se mi na tom nechtělo zlehčovat už vůbec nic. Proto nejsem schopná napsat sžíravě vtipný článek o Stardancovém finále, protože to pro mě bylo něco tak těžkého a zároveň krásného, čemu jsem naplno věřila, že veškeré moje vyprávění se nikam nehodí a ve své podstatě nikoho nezajímá. Ani mě, protože jsem si to prožila tak dokonale, že je pro mě zbytečné o tom psát. Nebylo to vůbec ničím zajímavé, protože to bylo prostě jenom krásné.

Když jsem se z toho vítězství probudila do běžné reality, chtěla jsem zase začít psát svoje staré známé nadlehčené blogy, ale najednou jsem zjistila, jak těžce se člověk vrací někam, kde ho už lidé nesmlouvavě očekávájí přesně takového, jakého si ho pamatují. To, co jsem prožila, popsat nedokážu a psát, jako by se to nestalo, mi taky nejde. S nostalgií a úžasem vzpomínám na svoje dřívější časy, kdy nikdo blog neznal, nikdo na něj nechodil, polovina lidí netušila, že ho píšu já, a tak se mi nemohlo stát nic jiného, že buď překvapím, nebo si toho přinejhorším nikdo nevšimne, kdy se mi to nepovede. Koktejl očekávání, dřívějšího úspěchu a milých reakcí, na které jsem si zvykla, způsobil divný a nepříjemný pocit, že blog už není moje radost, ale čistá povinnost. A to je pocit, který se strašně těžko překonává, i kdyby vám deset Dalajlámů s pronikavým pohledem poradilo, že se na to máte vykašlat a psát pro sebe a dělat si jen to, co chcete. Já jsem si teď dělala to, co chci, a tudíž nepsala. Ale to taky není úplně cesta.

Druhá možnost, jak blog alespoň něčím zaplnit, je vložit sem alespoň mustr, který jsem si připravila na základě toho, že blog dříve dobře fungoval.

„Ahoj, dneska si povíme něco o ……………….  (vymyslet nějaký téma z hereckýho světa, o kterým jsem ještě nepsala!!), protože se mi nedávno stalo, že ……………………….. (sem doplnit nějakou trapnou situaci, kterou jsem nezvládla). To víte, my herečky …………………………. (vytáhnout nějaké tajemství, co zase děláme trapného a nikdo to nechce přiznat). Jak mi řekla ………………….. (někdo známej, když mě nikdo nenapadne, můžu použít Vágnerku, ta je v L.A. a nebude se zlobit), má to úplně stejně jako já. Jinak teď jsem nedávno točila ………………… (použít něco z toho, co mám točit, až se něco z toho potvrdí, ale asi ne HBO, ty mají konexe až do světa a mohli by mě žalovat) a tam se mě ptali, proč pořád …………………………. (tady shrnout, jak se všichni koukali na Stardance a všichni se ptají na tančení) no a hlavně teď trávím celé dny tím, že vysvětluju, proč ………………… (nějak mile a pozitivně shrnout, jak se mě všude ptají, kdy bude blog – třeba popsat tu paní, co mi poslala na jeviště tu obrovskou kytici růží s nápisem „Maruško! Všichni už čekáme!“  – ale nějak to zakamuflovat, aby se neurazila. Být vtipná, nestěžovat si, neznít ukřivděně!) Moc vás zdravím a teď jdu zase ………………. (vymyslet si nějakou činnost, kromě Marka, radši se mu vyhnout, nebo z toho bude článek v Pestráku!) Mějte se moc hezky a …………. zase naviděnou. (napsat co nejdelší čas, abych sama sebe nevystresovala, kdy bude další článek!!!!!!)

Takže dnešní článek – nečlánek měl sloužit k tomu, abych vám velmi stručně a chabě vysvětlila, že se neflákám, nekašlu na to, ale že mi to prostě teď nejde. I když bych chtěla.

A taky abyste věděli, že už se na tom pracuje, a že si přesto věřím, že to nějak zvládnu.

Věřte mi prosím také .

A dejte mi prosím čas.