Představa toho, že točím, zkouším, nebo se někde fotím, na mě už nefunguje tak jako dřív. Někam se vytratila ta chuť. Vím to už delší dobu, že se musí ukázat ještě nějaký nový směr. Třičtvrtě roku čekám, až ho zahlídnu. Co? Něco, při čem se duše trošku zatetelí a začne se konečně zase TĚŠIT. Tak zatím aspoň píšu deník. Některý věci později i zveřejním tady. Jak tak rekapituluju sama sebe, dochází mi, že jsem vždycky byla do sebe uzavřená. Bylo mi vždycky těžko navazovat vztahy a přátelství. Kdežto s herectvím jsem vztah měla jasný od začátku. Tolik lásky a péče jsem nedala snad nikomu. Nad sešitem, kam jsem si psala pohnutky postav, nad scénářem, v krizi, v křeči, pak v euforii. Neuměla jsem normálně a opravdicky fungovat s lidmi, a nikdy u mě nikdo nebyl na prvním místě před touhle láskou k hraní. Až teď. A možná proto se to všechno mění. Napadne mě:

„Možná přišel čas…tuhle lásku učit.“

Najednou vím, že to je ono. Ta myšlenka, na kterou jsem čekala. Ten směr. Byla sobota, když jsem si tohle uvědomila. V neděli o den později si ke mě na křtu desky Ivy Pazderkové přisedla moje kolegyně z divadla a vedoucí hereckého oddělení na konzervatoři v jedné osobě.

„Nechceš učit?“

Roztáhnu tvář do širokýho úsměvu. Zamrazí mě.

„Chci.“

„Nemusíš mi říkat hned, rozmysli se.“

„To není potřeba, já už jsem se rozmyslela včera.“

Tím to celé začalo.


 

Na konzervě je všechno stejný, jak si to pamatuju, v horním patře jsou čtyři učebny herectví a jeden záchod pro holky, na kterej ale občas skočej i kluci, když jsou líný chodit o patro níž, je to stejný jako za nás, před patnácti rokama (je vůbec jenom trochu možný, že jsem tam v prváku byla před patnácti rokama?! Ne, vlastně před čtrnácti, uf!) Dneska se jdu podívat na pololetní zkoušky z herectví prvního ročníku, takže můžu i do sborovny, mezi profesory. Sborovna je taky bez tknutí stejná, i profesoři, které tady zdravím a srdečně si s nima povídám, jsou všichni pořád stejní. Očekávala bych, že budou úplně šediví, vrásčití a k nepoznání. Jsou stejní, jako si je pamatuju. I já jsem stejná, jaká se pamatuju, takže se zdá, že těch patnáct let vůbec neuběhlo. (Jo, když to budu počítat od chvíle, kdy jsem tady skládala přijímačky, je to vlastně opravdu patnáct.)

V herecký třídě jsou nanošený židle a v rohu je stůl. Na ten si sednu já. I za nás vždycky na přehrávkách zůstal v rohu stůl a někdo na něm seděl. Normálně nostalgii nepodléhám, ale tady mě to dost přemáhá.

Pak studenti hodinu hrají pro profesory. Jsou skvělí. Různé překvapivé originální etudy, co si sami nebo s profesory  připravili, rozesmívají nás a překvapují. Dívám se na ně naprosto okouzleně. Nejsou to jen tak ledajaké šikovné děti, jsou to moji budoucí studenti. Od února je budu učit herectví.

Ta hodina je úplná smršť. Chvílemi na sebe možná trochu moc řvou, ještě to úplně nedávají, ale střídají to naprosto přirozenými projevy, které člověka přikurtují k židli (v mém případě ke stolu). A všichni jsou dobří. To je trochu divné, ne? Jsem z toho zmatená, to se ze mě za půl hodiny stala naprostá nekritická páprda?

Naštěstí, když hodina skončí, uklidní mě profesorstvo.

„Všichni víme, že tohle je nezvykle vyrovnaný ročník.“ Uff, tak je to pravda.

Potom se rozebírají plusy a mínusy toho, co jsme právě viděli. Různé připomínky a debaty. Něco, co jsem jako studentka vždycky věděla, že se děje za zavřenýma dveřma po přehrávkách a teď jsem u toho. Všichni se nakonec shodnou, že je úžasné, jak všichni rádi stojí na jevišti. . Což je co říct, na to, že jsou to jejich vůbec první přehrávky v životě. Můj profesor herectví by řekl: „Stojí na jevišti a svítí jim oči.“

Mimochodem ten je tady samozřejmě taky, je teď vedoucím všech učitelů herectví na konzervatoři. Zrovna říká něco, s čím nesouhlasím. Jsem úplně malinká a říkám si v duchu: „To je přece TVŮJ milovaný profesor herectví, s tím nemůžeš nesouhlasit, a přitom veřejně!“ Ale vzápětí se ozve druhý hlásek, stejně silný: „Jenomže tady si asi holčičko musíš vybrat, jestli sem budeš chodit jako profesorka, nebo jako zastydlá žačka!“

„Já si právě myslím…“ začnu roztřeseným hlasem a všichni se po mě otočí, dobrá půlka z nich mě učila a byly to moje velké autority.

„Myslím si, že ta recitace na konci tam byla právě skvělá, jak oni jsou takoví rozjetí a akční, tak tohle je zastavilo a donutilo něco obyčejně a prostě říct za sebe…a…a…všichni to navíc dali! To jste mi říkal i vy, že nejtěžší je prostě a jednoduše umět říct Mám tě rád…tak tohle bylo tak nějak ono, ne?“

Jan Potměšil, který ročník doteď s Ilonou Svobodovou učil se na mě rozzářeně usměje.

„No ano! Ano, ano, děkuju!“ A později mi ještě za ta slova natřikrát líbá ruku a pořád mi za ně děkuje.

„Neřekla jsem přece nic tak….speciálního. Byla to taková normální věta!“ říkám v rozpacích.

„Ale jsme na jedné vlně! Já už teď vím, že vám je můžu předat s plným vědomím. Já z toho mám takovou radost!“

Potom si ještě sedneme právě s mým profesorem a povídá mi o tom, jaké si myslí, že je směřování toho ročníku. Jeho škola umírněnosti a tvrdé práce  mi vždycky vyhovovala. A teď to mám být já, kdo učí. Není to legrace? Nálepka „paní profesorka“ na mě zatím ani trochu nedrží, sloupává se ze mě po přilepení, protože to přece nikdo nemůže brát úplně vážně.

Když pak vyjdu ze třídy, tyhle nadšené a šikovné dětičky, co vlastně vůbec nejsou dětičky, postávají na chodbě. Pozdravím se s nima, ale neřeknu jim rozpustile: „Byli jste skvělí, naprosto božíííí přehrávky!! Děkuju moc!“ Je to asi první malej krok k výchově. Teď si je otestuju, jestli umí hledat na internetu.

Jelikož tady na konzervatoři vlastně už učím, mohla bych ty čtyři patra jet výtahem, což je po šesti letech potupnýho ťapání nahoru a dolu neuvěřitelný luxus. Ale tu možnost dneska odmítnu. Hezky si to sejdu. Ještě ani zdaleka není čas na to, cítit se v téhle roli pohodlně.

Tady nás, a hlavně mě, čeká ještě hodně práce.

Těším se na to jako blázen.