Na ty svatbě nás je šest. Ženich a nevěsta, ženichovy děti, čili já a brácha, nevěstina dcera a taky můj Pavel, kterej všechno fotí na digitál nevěsty. Ve svých šestadvaceti jdu svýmu tátovi za svědka, ve Svobodě nad Úpou, kde je zrovna ta nejhnusnější zima, jakou si jde představit. Břečka a zmrzlý kusy sněhu u silnice, špinavýho od autobusů, co kolem jezděj.  Zataženo. Jsem nevěstě neskonale vděčná, že je to takový celý neokázalý, že má vkusný, víc modrý než bílý šaty a chová se normálně.

Já a brácha jsme svorně teatrálně otrávený, že musíme na svatbu. Jsme už poslední delší dobu takový dva klacci, který na starý dětský kolena překvapilo, že se rodiče rozešli. Beze slova kouříme dvě cigarety za sebou, abysme jako psychicky zvládli, že se vezmou. Asi si oba myslíme, že tím se nějak úředně potvrdí, že se k sobě naši už nevrátí. Stejně by se nevrátili, ale poslední rok a třičtvrtě nám s bráchou vyhovuje spolu kouřit a cejtit se ublíženě kvůli různejm takovejm věcem.

Začalo před necelejma dvěma rukama v březnu. Byla jsem sama docela dost psychicky rozpadlá, ve dvacetipěti jsem byla po deseti letech poprvé sama bez vztahu, taková celá divná, po rozpadu nejdelší vztahu v mým životě, snažila jsem se „najít sama sebe“, pronásledovaly mě záchvaty tajnýho vzteku na toho čerstvýho ex, protože mi docházelo, co všechno mě strašně štvalo, bydlela jsem sama, byla jsem nešťastně platonicky zamilovaná na dost nesprávným místě, měla jsem za sebou probrečený Vánoce, prostě sama a sama a sama. Šla jsem s mámou na kafe. Tak nějak otevřeně jsme si povídaly a máma se zatvářila divně a vypadala, že mi něco chce říct. Za dvě hodiny doma v obýváku se sebe za šílenýho pláče dostala přiznání o tom, že potkala spřízněnou duši a že k němu chce odejít. Že to táta a brácha ještě nevědí a že neví, co má dělat. Řekla jsem jí, ať asi dělá co cítí a že stojím při ní. Nevěděla jsem totiž, co se mámě říká na trable s láskou. „Nemáš na žádný trable nárok, seš moje máma a patříš sem?“

Večer jsem se koupala ve stejný vaně, jako celý dětství, a táta myl za tenkou panelákovou stěnou nádobí a vedl u toho ke mě bezstarostnej monolog, jak ho někdy napadne, že je šťastnej z úplně obyčejných věcí, jako třeba mejt nádobí a já jsem u toho tajně hrozně brečela a připadala jsem si úplně jako ve filmu.

Pak přišlo několikaměsíční rozcházení.

„Vidím, že jsi rozhodnutá, řekni jim to prosím co nejdřív oběma, tátovi i bráchovi, jo? To, že to musím tajit a dělat, že nic, je hrozný, mami.“

„Řekla jsem to Honzovi. Večer to řeknu tátovi.“

„Čau tati, tak co…?“

„Vypil jsem dva panáky a nějak ti ani nejsem smutnej. Život je občas nečekaně na hovno, no.“

„Táta mi řek, že když to s ním hned skončím, že to dáme znova dohromady.“

„Jela jeden večer do sauny, ale mě to nedalo, tak jsem ji sledoval. No a zjistil jsem, že mi lhala. Definitivní konec. Už si jí nevážim.“

„Chci bejt tak dva roky sám.“

„Honzo, co ten táta? Musí mu v tom našem bytě bejt hrozně, ne?“

„Dneska přijel pán z antikvariátu a táta mu dal pětistovku za celou naši knihovnu, jen, když to odveze pryč.“

„Maru, celej večer jsme seděli nad piánem a zpívali šansony. Jsem šťastná. Jenom Honza mi řek, že když ho někde potká, rozbije mu hubu.“

„Beru tátu do hospody s kámošema a je fakt vtipnej.“

„Maru, jsem teď dost vtipnej. To víš, když se ti v padesáti život rozpadne na sračky a složí znova, tak ti to dá trochu nadhled. Zkusil jsem pozvat veterinářku na kafe. Řekla, že si to musí rozmyslet.“

„Půjdem na kafe, brácho? Jak ti je?“

Mámu jsem pak trochu ztratila. Tátu jsem tím zase našla. Nikdy předtím jsme si třeba sami spolu nevolali. Vždycky jsem si volala jenom s mámou, která mi tátu dala na minutu k telefonu. Vždycky jsme se měli rádi, ale tak trochu tam nebyl. Pro mámu, pro nás…

Teď mu to zlomilo srdce a uvědomil si, jak jsou vztahy důležitý. Smířil se se svejma rodičema, se kterejma byl už dva roky v takový studený válce kvůli skoro ničemu. Jel za nima, staral se o ně. Zajímal se o mě a chápal moje emoce. Omluvil se mi, že mi nebyl schopnej po mým těžkým rozchodu říct víc než „Aha.“ Svěřil se mi, že ho předtím nenapadlo, jaký to asi pro mě je. Našel si ženu. Veteřinářka váhala moc dlouho, ale jednoho dne zastavil v Trutnově u silnice u paní Evy, který řekl:

„Vidím vás tudy chodit každej den. Vy se tak usmíváte s těma sluchátkama, že asi nemáte manžela, co? Nešla byste na procházku?“

No a teď si Evu bere, ve Svobodě nad Úpou. V náhodným malým městě, aby se nebrali v Trutnově. Je tady šílená svatební síň, samozřejmě se v ní zastavil čas, táta i Eva maj připlý myrty, protože jsem je nepřesvědčila, že ženich a nevěsta je přece mít nemaj, takže vypadaj jako svoji vlastní svatebčani. Suneme se pomalu k paní úřednicii a z kazeťáku hraje Balada pro Adélku.

Jo, taková klavírní skladbička, kterou hrála máma, když jsem byla malá. Uměla jen dvě nebo tři skladby, nechala si po mým učiteli poslat noty a když jsem byla ve třetí třídě, tak jednu krátkou dobu hrála na klavír. Strašně málo, tím je ta vzpomínka cennější. Náš panelákovej byt, máma hraje, nějakej víkend, jsme malý, máme jezevčíka. Tak tenhle soundtrack vybrali ve Svobodě ke svatbě táty a Evy. Koukám se tátovi do temene hlavy, ale je klidnej. Jsem si jistá, že to neví. Tu skladbu si nepamatuje.

„Víš, mě ti prostě překvapilo, že spoustu důležitých vzpomínek zapomněl. Nemohli jsme si o nich povídat, protože si to vůbec nepamatoval.“ To mi řekla máma. Protože táta takovej byl. Nevěděl, že důležitý jsou detaily. Teď jede z práce a Evě na poli natrhá zlatý obilí do vázičky.

Tiše a tajně si pláču a balada pro Adélku graduje. Paní úřednice ji ale nenechá dogradovat a těsně před konce tu skladbu tvrdě vypne. Cvaknutí kaze’táku se tupě rozlehne hnusnou obřadní síní.

„Sešli jsme se zde….“

CVAK. Je to nad slunce jasný. Už nikdy se k sobě nevrátí.