Na první školní den mě vezou do Prahy rodiče oba. Jdeme se projít po Karlově mostě, táta mi chce koupit dřevěnou sponu do vlasů, na památku na tenhle den, ale stojí čtyři stovky. Smějeme se tomu všichni, ta nesmyslně drahá Praha, ty nesmyslně drahý cetky tady na Karlově mostě. Jsme takový slavnostní a dojatý. Já jsem slavnostní, naši dojatý.

Jedou mě odevzdat do velký Prahy.

Na intru jsem se zapsala ráno, už jsme byli na slavnostním zahájení. Teď mě dovedou do školy, poprvý mezi spolužáky.

„Už dobrý, já to tady zvládnu!“ posílám je domů, do Trutnova. Potřebuju se seznámit s holkama na pokoji, potřebuju jít zítra poprvé do školy! A poprvé na herectví! Jsem tady na škole úplnej jedináček prváček, stejně jako mých třináct spolužáků. Máme oči navrch hlavy a kolem nás chodí studenti ze starších ročníků, houpavým sebejistým krokem, kterým člověk začne chodit, jakmile není na škole nejmladší.

Učitelky na zpěv jsou na nás hodné, učitelky na jevištní mluvu nám všechno vysvětlují, jak to tady na škole chodí a tak. Na herectví se bojíme všichni stejně. Herectví a první pokusy o něj jsou strašný.

Na intru vídám dvanáctileté baletky a říkám si: „Chudinečky, už tak strašně malinkatý jdou od rodičů do cizího města!“ Nenapadne mě, že je mi jen o čtyři roky víc, než jim. Já se cítím dospělá. Místo povídání s mamkou, co bylo ve škole, mám teď holky na pokoji. Místo večerů na trutnovským sídlišti mám cvičení na klavír v klubovně. Místo teplejch večeří chleba, ze kterýho nožem setřeme každý den jinou hnusnou pomazánku. Zní to spartánsky, ale nepřipadá mi to drsný. Dělám školu, co mě baví. Učíme se velký věci, vplouváme do velkýho světa. Ve třídě se máme všichni rádi. Nejistoty a rivality přijdou až později. O hodně později.

Když chci být sama, sedávám na intru na chodbě a píšu si deník. V Trutnově mám depresivního kluka, vidíme se o víkendech a z celýho vztahu si nejvíc pamatuju to tři roky neutuchající přání, abychom si uměli povídat.

Když jedu v pátek večer po herectví domů, do Trutnova, miluju to místo, kde autobus sjíždí z kopce a pod ním leží rozsvícenej Trutnov. Každej víkend se z toho dobrodružství v Praze vracím domů. Naši se o všechno zajímaj a všechno se mnou prožívaj.

Každý pondělí mě máma veze ve čtyři ráno na autobus do Prahy. V půl sedmé jsem na Černým mostě a ve škole ještě půl hodiny dospávám na křesle na chodbě. Mám od osmi hodinu jevištní mluvy. Z Trutnova si sebou vezu plastovou krabičku s nějakou buchtou, co mi máma vždycky upeče. Štrůdl, kokosovou, nebo acidovku. První kousek sním vždycky hned, jak se v autobuse probudím, druhej na Černým mostě, třetí na přestupu na Můstku, čtvrtej před první hodinou a do večera tu buchtu vždycky sním celou. Nevím proč, asi že to je domácí jídlo od maminky a je vždycky strašně dobrá. Většinou se s nikým nedělím.

V Praze mi není smutno. Naučím se všechno zvládat sama. Naučím se nestýskat si. To až z dnešního pohledu se mi zdá, jak to muselo bejt jiný a těžký a nový.

Když si tu holku představím dnes, ve zkostnatělých třiceti, srdce se mi nad ní může ustrnout. Nejradši bych si k ní pustila píseň o Big big girl in a big big world. Trapně mě to dojímá.

Ale jí to tak rozhodně nepřipadalo. Netušila, že dětství oficiálně vyprší v den, kdy si člověk sám zařídí svoji první pražskou lítačku.