Jestli učím proto, že už jsem v tom tak dobrá? Ne, rozhodně ne.

Učím, protože věřím, že láska k oboru je nakažlivá. Učím, protože už jenom pobytem ve stejné třídě, jakkoli nedokonalá, vím, že své žáky nakazím svým nadšením pro věc.

Herectví je jen způsob, jak přemýšlet o lidech.

Dva spolu sedí na lavičce a mlčí. Člověk, nenakažený herectvím, nevidí nic víc. Student herectví ví, že se musí dívat za ně a ptát se: Když mlčí, co tedy neříkají? Je něco, co by chtěli říct? Proč nemůžou? Co jim v tom brání? Proč na té lavičce ale zůstávají? Proč nejsou jinde a nepovídají si s někým, s kým to jde líp? Proč přesto, že mlčí, vedle sebe ještě stále sedí?

Takových otázek se dá vymyslet ke každému dialogu, které tyhle moje budoucí herce při práci potkají, stovky. Otázek jako: Co bylo předtím? Kde se zrodil tenhle nápad? Co si myslím, že mi odpoví ten druhý, když řeknu tohle?

Jsem docela dost bláznivá úča, občas nejsem k zastavení, a melu a melu, a musí to být celkově docela legrace, když začnu divoce gestikulovat a řečnit. Každou hodinu se nám vyskytne spousta úžasných problémů: řešíme zcela vážně, jak se vlastně sedí mlčky kavárně, jak se chová člověk v metru a jaké to asi musí být, vidět poprvé oceán. Vychovávám novou generaci magorů, kterým bude připadat úplně normální sedět večer nad textem, který se mají naučit do práce a dumat si: „Mohl by fakt, že byl můj otec námořník a odplul z mého života, když mi byly čtyři, nějaký vliv na tuhle scénu, kde si objednávám zmrzlinu?“

Učím je, jak rozložit běžnou situaci, kdy rodina snídá, na nejmenší částice. Každý pohled, pohyb a slovo má někde svůj původ. Být herec znamená pitvat lidskou psychiku. Učím je pozorovat sami sebe, ukládat si ty nejzvláštnější zážitky a umět z nich něco dát do svých rolí.

Dominika a Vendelín sedí n lavičce, budou hrát Sanina a Gemu.

„Proč ty ji vlastně přemlouváš, aby si vzala toho doktora, když si jí chceš vzít ty sám?“

Třídou zavládne napjaté ticho. Jsem úča a úči pokládají pořád nějaké otázky, ale na ty moje existuje strašná spousta správných odpovědí.

„Třeba proto, že se stydí!“ navrhuje jeden žák.

„Možná se bojí, že by ho odmítla.“ Zkouší žačka.

„Dobře, ale řekněte mi, proč to ani nezkusí?!“

„Možná v panu doktorovi vidí velmi váženého člověka a nedovolí si, aby ho Gemě rozmlouval.“ Vymyslí si cestu sám Vendelín. Rozhodneme se, že touhle půjdeme. Zkusíme to a uvidíme, co se stane.

Mí žáci jsou skvělí.

Jsem z toho nadšená přesně tak, jak jsem si myslela, že budu.

Je tady jedna věc, kterou jsem svým žákům zatím neřekla a asi ani nikdy neřeknu. V opravdovém herectví je totiž člověk hodně sám. Sám na učení, na hledání, na úspěchy i na problémy. Pořád mezi lidmi, ale tu nejdůležitější část své práce objevuje o samotě. Všichni z nich chtějí být herci a ti, co budou nejúspěšnější, zažijí té pracovní samoty nejvíc.

Proto jsem šťastná, tohle učení je lék na všechno, co se mi už v mém hereckém životě zajedlo. Objevujeme skryté emoce a smějeme se nad tím, jak je člověk legrační, ale je nás patnáct i s mým spoluprofesorem. Objevujeme to dohromady a hledáme to společně.

Zase chvíli nejsem při práci sama. Veškerou kritiku ohledně toho, jako brzo jsem začala učit, přijímám. Všech chyb, co bych mohla udělat, se tajně děsím. Všechny cizí názory jsou mi šumák.

Jsem naivní a věřím, že díky tomu mé nezkažené nikdy nic nezkazí.

Jsem přesně tam, kde jsem si přála být.