Vyvěsila jsem na na facebook nějakou blbost a Alča mi to lajkla.

Strašně se mi z toho zachtělo jít s Alčou na kafe. Poslední dobou jsem vlastně nevěděla, jestli je to mezi náma dobrý. Jestli se ještě máme rády.

V patnácti jsme spolu bydlely na intru, celou konzervatoř jsme byly nejlepší kamarádky. Zažily jsme spolu různý peripetie. Jako když Alča dostala první roli z nás všech a já jsem se horko těžko učila, jak se to dělá, jak se přeje nejlepší kamarádce to, co bych si hrozně přála mít. Pak mě Alča s sebou vzala na konkurz na princeznu a tu jsem dostala já. Moje první natáčení a pak řádka dalších. Alča se toho potom ty další roky musela naučit zkousnout daleko víc.

Když jsem natáčela Pusinky, to  jsme ještě s Alčou bydlely spolu, běhala jsem každý den a hrozně jsem zhubla. Alče v té době ve škole říkali, že je tlustá a že když nezačne hubnout, bude s ní zle. Pak se Pusinky dotočily a já začala zpátky nabírat. Alča se vyloupla do krásy, zhubla a celá škola z ní byla paf. Mě v té době říkali „Boubelko“ a prozměnu jsem zase tlustá byla já. Vždycky jsme si vzájemně všechno nějakou dobu záviděly. Já jí první roli. Ona mě první roli. Já ji její první hipísáckou lásku jako trám. Ona mě další role. Já jí talent, protože byla nejlepší ze třídy. Ona nebyla ta vydřená šprtka, jako já. Z jejích výkonů mrazilo. I když to povolání nikdy nakonec doopravdy nezačala dělat.

Náš vztah by se na facebooku označil za „komplikovaný“, ale přesto v něm bylo vždycky pouto. Vždycky jsme se navzájem měly tolik rády, a vždycky tam bylo nějaké „přesto“.

Teď tady sedíme na kafi tohle nedělní odpoledne. Bavíme se o dětech. Když Alča čekala před třemi lety Adámka, byla jsem z toho paf, jako bych měla ségru a čekala synovce. Ten fakt, že tady to dítě nebylo a teď tady bude a bude z ní. Bavíme se o těch nejdůležitějších věcech, co mě zajímají. Ne o práci. Práce je nám šumák.

„Vždycky, když se podívám na Instagram a facebook, mám pocit, že všichni žijí o tolik lepší život, než já.“ ,říká Alča.

Prozradím ji moji čerstvě odhalenou pravdu o sociálních sítích.

„Víš, jak se ta a ta fotila na natáčení v těch dobových hadrech? Tak já jsem se jí na to ptala a jsou to dva blbý dny a nic za to nemá, vzali ji tam narychlo, protože jim vypadla nějaká holka. A víš, jak se tahle naše kamarádka fotí pořád se svým manželem, jak jí objímá? Minule mi přiznala, že už se vpodstatě rozvádějí, ale tyhle fotky fotit musí, protože si tím na Instagramu vlastně tak trochu vydělává. Ví, že je to mezi nima hrozný, ale taky ví, jak tyhle fotky potřebuje. A víš, jak tamto fotila tu krásnou oslavu z tý chalupy? Prej se tam hrozně pohádali. Za každou fotkou a za každým statusem je něco, co ty nevidíš.“

„Já jsem vlastně tak šťastná a vůbec si to neuvědomuju!“ zvolá Alča.

Zvláštní a slavnostní kafe. Kdovíproč si povídáme o tom, co je hezkého na životě a co je skvělého na mužích. A co je hezkého a děsivého na dětech a kdy je na ně ten správný čas a jak to může zamávat se vztahem. Alča už je spoustu kroků přede mnou a ujišťuje mě, že přijdou přesně ve chvíli, kdy bude ten správný čas. Já jí svěřuju svoje obavy, což je momentálně moje nejzranitelnější místo, o kterém nikomu neříkám.

Povídáme si a s úžasem nám dochází, že nám je třicet. Náš rozhovor se tomu podobá. Říkáme samé „no, to člověk k tomu musí dozrát“ a „no, já jsem to dřív takhle neměla“ a „No on ten život je spíš o tomhle a tamto už mě vlastně tak nebaví.“

„Když jsem tě viděla naposledy, připadalas mi už jiná. Taková zdravě sebevědomá. To mi k tobě nepatří. Tohle seš ty, naše Maruška. Nejistá a pořád tak trochu ztracená.“ Přizná mi Alča. Přiznám ji, že naposledy už jsem taky měla pocit, že už mi nerozumí.

Z toho setkání odjíždím s úsměvem na tváři. Jako kdybych jela z nějakýho povedenýho rande. Jako by tam dneska mezi náma nebylo žádný hloupý „přesto.“

Pak jdu spát. Těsně než usnu, uvědomím si, že jsem si z našeho setkání neudělala jedinou fotku na Istagram. Protože to bylo tak hezký a každá minuta byla naplněná, takže mě to ani chvíli nenapadlo. Tolik mě to vtáhlo do přítomnosti, že jsem se zapomněla někomu chlubit.

Bylo to tak hezký, že jsem nepotřebovala, aby mi to někdo pomocí lajků záviděl.

To se už v dnešní době moc nestává.