Nejlepší jsou chvíle, kdy vylezeme z Barrandovskýho studia, kde si pod laserovýma barevnýma světlama zběsile trénujeme choreografie do krásný podzimní soboty, sedneme si na vyhřátý kostky a kecáme u cigárka o všem možným. Na zemi sedíme většinou, dokud nám Leoš všem nepřinese všem židle, to potom sedíme ve velkým kruhu a meleme pátý přes devátý a mele s náma i Marek Eben a na chvíli zapomínáme, že večer přijde ta šílená bojovka v přímým přenosu.

Nejlepší je, jak chce člověk pořád být hrozně bojovnej a soutěživej, ale stačí minuta rozhovoru se soupeřem, abyste zjistili, že se bojí uplně stejně jako vy, a ještě víc, takže potom zběsile skáčete a tleskáte, když se mu to dole na parketě povede výborně vystřihnout.

Nejlepší, a každým kolem silnější, je pocit, že pro vás tenhle večer může být poslední, a že vlastně nezáleží na ničem jiným, než na to, aby si to člověk užil a ještě na chvíli do sebe nasál tuhle roztřesenou atmosféru něčeho velkýho.

Nejlepší je, když si v sobotu kolem šestý oblečeme šaty, který pro nás Zuzka a Ilonka týden chystaly a chodíme najednou načančaný a pokamínkovaný a hrozně procítěně se navzájem obdivujeme.

Nejlepší je, že se potkáváme celý týden zničený a rozcuchaný a s kruhama pod očima, a máme sežvaněný trička a sepraný elasťáky, ale pak si nás v sobotu navečer vezme do parády nabušenej tým maskérek a během dvou hodin jsme jako vystřižený z Velkýho Gatsbyho a jdeme s velkou načesanou hlavou a malou dušičkou dělat parádu a show před víc než miloin diváků. (Několik mužů už se shodlo, že na Stardancu je hrozně moc krásných bab, ale uvědomí si to vždycky až v sobotu kolem sedmé hodiny…)

Nejlepší je samozřejmě taky to, když vás Tereza a Marek na konci přímýho přenosu pošle do bezpečí z těch děsivejch kruhů světla (mě v tu chvíli v hlavě zní melodie z Čelistí, Míšovi Necpálovi ústřední motiv z Psycha a Radek Banga slyší celou Devátou symfonii během minuty naráz, ostatních jsem se zatím nestihla vyptat, ale všichni ten moment, kdy přijede kužel světla nenávidíme.)

Nejlepší je, že má člověk sám se sebou hrozně problémů, ale stačí si v pátek při projížděčce popovídat s ostatními “amatéry” a zjistit, že salsa je pekelně rychlá pro všechny, standardní držení je peklo pro ženy i muže a že každý stejně se v duchu choulíme nervozitou kvůli hloupé, kraťoučké minutě a půl před porotou a diváky.

Nejlepší je, že Marek Eben každou sobotu ráno rozlévá nové a nové druhy šampáňa a dává k nim taky zajímavý výklad, a vůbec nejlepší je, že Marek Eben dělá při všech projížděčkách úžasné nekorektní vtipy, které nás rozsekají a on je vždycky zakončí povzdechem, že “tohle si ale večer nebude moct dovolit.” Nejlepší je, že ho za jeho kruté vtipkování přes čáru milujeme ještě víc a vůbec nejlepší je, že si určitě ani jeden takový vtip z jeho úst nebudete umět představit.

Nejlepší je, když si Katarína s Jitkou začnou pouštět ten svůj ujetý slovenský seriál a pak celý den chodí a říkají z něj hlášky, které vůbec nechápeme, ale furt se jim smějeme. Nejlepší je taky Lukáš Pavlásek, kterého naživo prostě musíte mít strašně dojemně rádi, protože začne vyprávět historku o tom, jak mu ve všech vesnicích vodí na ukázku jeho dvojníka, což je vždycky shrbený, kulhavý a šilhavý místní debil a on neví, co si s tím má počít. A nejlepší je, že Lukáše prostě nemůžete pochopit, protože právě ve chvíli, kdy máte pocit, že už jste s ním kamarádi, si začne zcela asociálně šudlat na dotykovém mobilu a dělá to, dokud neodejdete.

Nejlepší jsou sobotní party po přenosu, kde si všichni naloží guláš a objednají víno a kolem vás se motají hvězdy z předešlých řad soutěže a nejlepší je, když se za váma zastaví a několikrát vám zopakují, že se jim líbí, jak tančíte. Nejlepší totiž je, že všichni, kdo už byli ve Stardance před námi, zůstali srdcem v tomhle projektu a rozumí tomu, co řešíme, jako nikdo jiný.

Nejlepší je, že naši tanečníci s náma už tři měsíce tráví neúnavným učením toho, co se takhle rychle nemůžeme naučit, a mají s náma všichni úplně ty stejné problémy a svatou trpělivost. Přes týden se totiž všichni zavřeme na zkušebny a mobilizujeme ruce a nohy, aby spolupracovaly spolu na nácviku nového stylu tance, hroutíme se a jsme na sebe vostrý, ale pak se zase v pátek a v sobotu strašně v páru držíme a všechno je zapomenutý. Nejlepší je, že i když vidíte medailonky, nikdy nevidíte ty pravý skutečný emoce, a je to dobře, protože věřím tomu, že při tréninzích jsme úplně stejně nekorektní, jako Marek Eben na projížděčkách, a nadáváme si a obviňujeme se, ale nejlepší je, že to stejně všichni děláme jenom kvůli tomu, abysme nakonec v sobotu večer byli úplně nejlepší, jak je to jenom možný.

A proto jsem se s váma dneska podělila o to, co je na týhle soutěži to nejlepší, protože to nejhorší už zas tak nikoho nezajímá. Tak třeba to, že si všichni strašně přejeme udržet se tady co nejdýl, ale přitom tak trochu nevíme, jestli je možný tohle tempo ještě zvládnout. Teď v sobotu nás čeká večer s Michaelem Jacksonem, a když jsme dneska nacvičovali společnou choreografii na Thriller, a měli jsme se na parket vlíct jako zombie, nedělalo nám to vůbec žádný problém. My jsme totiž týden od týdne doopravdický zombie, a existujeme a fungujeme jenom v týhle soutěži, všechno ostatní, co se týče normálního života prostě nestíháme, odkládáme a nedaří se nám to.

To je totiž na Stardancu taky úplně nejlepší. Že když jste uvnitř, tak to tady tepe a žije a úplně vás to pohltí. A to, co se děje venku, člověk tak nějak nestíhá vnímat. Být v týhle soutěži totiž znamená, naprosto se odtrhnout od okolního světa, zatímco okolní svět, nebo aspoň každej sedmej člověk v republice, vás při vašem snažení naopak bedlivě sleduje a prožívá to s vámi.

A úplně, úplně nejlepší je, že tohle je ten nejdrsnější výcvikový tábor, kde nejsou žádný nabušení a odvážní borci, ale prostě parta lidí, která má se sebou docela dost práce a problémů. A nejlepší a nejhorší je, že skrz obrazovku tahle nervozita a obavy vůbec nejsou vidět. Protože to, co vidíte v sobotu vy, je opravdu to nejvíc, nejvíc nejlepší z nás!