Byl štědrý den. Zavřela jsem oči a natáhla ruce. Dostala jsem dárek.

Kotě.

Malý šedý kocourek, zmateně se na mě díval. I já na něj. Kočku jsem si hrozně přála a ta moje bývalá mi hrozně chyběla, ale přesto… No spíš právě proto.

Hrozně se mi líbil a uprostřed první noci, co on spal pod postelí, jsem se na posteli převalovala a vymyslela jsem mu jméno Felix.

Pak se kolem motal, já si četla články o britské modré rase a snažila jsem se rychle a hned ho mít ráda. Pokoušela jsem se hned navázat stejný pouto, jako s Adélou. Nešlo to, na povel je to dost těžký.

Adéla. Bylo mi zrovna dvacet, když jsem se rovnou nastěhovala ke svýmu novýmu klukovi. No, klukovi…Jemu kdysi bylo sedmnáct, když jsem se narodila. Ale láska maže věkový rozdíly, říkali jsme si. Měl doma kočku Adélu, přišla jsem k ní jako slepá k houslím, já, člověk, co kočkám vůbec nerozumí.

Víc než rok jsem kolem ní chodila oklikou. Jelikož ona nelezla za mnou, já jsem nelezla za ní. Život s kočkou, to je jako mít doma plyšové zvířátko, co musíte krmit, říkala jsem si.  Jenomže potom šla Adéla na kočičí operaci a já jsem ji vezla taxíkem domů v krabici. Taxikář  jel jako debil a já jsem měla ruku u ní a cítila jsem, jak se její polouspaný tělo bezvládně komíhá sem a tam. Kočky jsou sebejistý a nikoho nepotřebujou. Tak se aspoň snaží celý život působit na své páníčky. Až v tom taxíku jsem pochopila, že to tak vůbec není.

Doma se potom snažila dělat, že už je dobrá, a vstala a chodila po bytě, i když pořád padala a nohy se jí motaly. Když jí stálo něco v cestě, hrdě to přeskočila, i když potom spadla na tlamu, protože po narkóze sebou prostě ještě nevládla. Pak to konečně vzdala. Unaveně si lehla a koukala se na mě tmavýma očima, umazanýma od modrý vazelíny, který kočkám mažou do očí, jelikož po uspání nezavíraj víčka. Měla jsem o ní strach, a protože můj život tehdy byl takovej, jakej byl, začala jsem jí zpívat na uzdravení. Vymýšlela jsem si nějaký mantry a nahlas jsem jí zpívala jednu za druhou. Bylo to děsně šílený.

Od té chvíle se z nás staly nejlepší kámošky. Spala mi u hlavy, ležela mi na knihách, když jsem si je rozložila po zemi. Já jsem věděla, že ať na mě hraje, co chce, je to vlastně jenom přerostlé kotě a ona věděla, že to vím. Jak se má člověk chovat ke kočkám? Jakkoli.

Po pěti letech jsme se my dva rozešli. Láska nakonec věkové rozdíly přeci jen nesmazala. Jenže Adéla nebyla moje. Dodneška nevím, proč jsem se tolik řídila logikou. Říkala jsem si, že to je jen zvíře a že není moje, ale jeho. Vzdala jsem se jí až příliš snadno.

Jednoho dne Adéla utekla z nového domu, kam se přestěhovala s mým bývalým, a už se nikdy nevrátila.

Takže v momentě, kdy jsem na Štědrý den držela v dlaních malého úžasného Felixe, překvapivě jsem neměla radost a neuměla jsem ho mít ráda. Překvapivě jsem jenom zjistila, jak se mi stýská po Adéle. Nepřítomně jsem Felixe krmila a u toho přemýšlela, kam se asi tehdy zaběhla. Jeho oči byly snad ještě krásnější, byly to ty nejkrásnější kocouří oči na světě, ale srdce k nim zůstávalo chladný.

Trvalo mi to ještě dlouho, musela jsem hodně vzpomínat na Adélku a dokonce jsem musela (zase bláznivě) Felixovi nahlas říct, co se děje a proč jsem divná.

Nemůžu uvěřit, že jsem ho někdy mohla nemít ráda.

Ale srdce už je takový.

Stýskání je jenom jiný projev lásky. Je to srdce, které zavírá dveře za těmi, které jsme milovali.

A čím víc, tím déle je někdy rádo nechává alespoň pootevřené.