Jestli jste někdy viděli nějakou herečku tvrdit, že by nechtěla hrát princeznu, buďte si jistí, že je to osoba stižená bájnou lhavostí.

My herečky totiž nejenom po rolích princezen toužíme, my jsme všechny vždycky chtěly dělat herectví právě jen proto, aby nám někdy někdo dal roli ušlechtilé, posmutnělé královské dcery, která se odevzdaně dívá do smrduté tlamy draka, připravená položit život za chudinu, která žije v jejím království. (A vypadá u toho nádherně.) A všechny si už od prvního ročníku konzervatoře cvičíme ten unylý potěšený pohled, který se po nás bude chtít, až zjistíme, že nás na poslední chvíli zachránil princ.

A jak tak roky plynou, a diplomová práce z vychozené konzervatoře v šuplíku tiše už několik let vysychá, pocítí každá herečka v sobě mírné napětí, protože sice psychicky zraje, aby uměla zahrát ušlechtilou a za všech těžkých okolností krásnou princeznu, ale přestává být jisté, jestli si to samé bude myslet i kamera.

V únoru tohoto roku jsem se ocitla na konkurzu na princeznu. Nějak moc jsem to nehrotila, kromě toho, že jsem vždycky měla dokonale navlněné vlasy, ošklivé nízké boty, abych nebyla vyšší než kterýkoli možný princ, a hrála jsem ušlechtilost ze všech sil. I tak jsem roli princezny nedostala. Narozdíl od mé nejlepší kamarádky.

A jelikož víte, že kamarádství hereček spočívá v tom, že si svoje role navzájem přejou, nerozstříhala jsem rituálně všechny naše společné fotky z dětství a nevolala producentovi, jestli ví, že dívka, kterou obsadili má hrb, a velmi slabou paměť na texty, a že možná správně řekla na konkurzu jednu, dvě věty, ale že to musel být omyl, a že jsem kdykoli připravená zaskočit, kdyby bylo potřeba přetočit všechny její ušlechtilé pohledy z okna.

Mezi námi, pan režisér si také svou volbou nebyl úplně jistý, a proto mě pro jistotu obsadil do role její dvorní dámy, abych byla kdykoli připravená v šatech a starodávném účesu poblíž. A ve scénáři jsem pro jistotu neměla vůbec žádné repliky, aby nebylo nápadné, až princeznu svým ušlechtilým a hlubokým přednesem předabuju.

20141015-212944-77384795.jpg

A tak jsme se začaly s Mončou těšit, že spolu strávíme krásné dva týdny na společném natáčení. Protože při vidině možnosti kafrat dlouhé hodiny nad pohádkovým kafíčkem jsme obě zapomněly na svoje bolesti. Já na svou mírnou, ale rychle přebolenou zklamanost, že se všechno netočí kolem mě, a Monča na své hluboké úzkosti spojené se stresem, jestli si jí vůbec někdo jako princezny všimne, když bude vedle ní neustále mlčenlivá, ale naplno hrající dvorní dáma. (Pro jistotu zašla za autorem scénáře a poprosila ho, jestli bych s ní nemusela být úplně ve všech scénách, abych jí neustále nezastiňovala. Ano, to proto mám nakonec v pohádce jen velmi málo prostoru. Nezlobím se.)

(A navíc ke mně přidali ještě jednu dvorní dámu, prý aby to nebylo nápadné. Ale abychom nebyly úplně stejné dvě dvorní dámy, ona narozdíl ode mě měla nějaký text. Nezlobím se.)

Když se točí pohádky, je vždycky na place velmi přátelská atmosféra. Všichni dohromady dělají to nejvíc, co můžou, aby společně vytvořili malý televizní drahokam, který všem divákům zpříjemní kouzelný štědrý večer. Tedy, pokud není na pohádku tak málo času, že se musí za den stihnout pětkrát víc obrazů, než by bylo příjemné. Pokud celý štáb nemá nástup kolem čtvrté hodiny ranní. A netočí až do večera. S přesčasy. Téměř každý den.

To se potom může stát, že jste svědky toho, jak produkční s pytly pod očima přijde v pět ráno pozdravit do maskérny maskérky, které napůl ve spánku zaličují herečkám jejich pytle pod očima, a poté, co produkční zamumlá „Dobré ráno“, strhne se divoká hádka lidí deprivovaných dvěma hodinami spánku, při které se šermuje dožhava rozpálenými kulmami a vytahují se křivdy a nezahojené rány („Zkrátils nám včera pauzu na oběd o pět minut, ty hovado, a teď se nám tu směješ do obličeje!!“) a přímo nad hlavami nás česaných dvorních dam si členové štábu přísahají nenávist až za hrob. A pak nám uraženě a zlostně píchají do hlavy sponky, jako by to byla hlava produkčního. Tedy mně ne, já jsem jako nejdůležitější postava pohádky vyfasovala budhisticky klidnou a životně vyrovnanou maskérku, ovšem když mi po několika takových ránech došlo, že tyto ranní a polední a dopolední hysterické hádky má Monča jako princezna nad hlavou pořád, na malou krátkou chvíli jsem jí snad dokonce přestala závidět hlavní roli.

A když nám potom v maskérně učesaly holky maskérky po čtyřech hodinách složité renesanční účesy (nadsázka je v tomhle případě velmi malá, byly to reálně tři hodiny a třicet minut), bylo osm ráno a šlo se točit. Tedy poté, co jsme se zastavily v kostymérně, aby nás kostymérky zašněrovaly do rozměrů 90-40-145. A musím potvrdit, že když má člověk pas sešněrovaný na životní minimum, a navíc obří konstrukci pod sukní, čili tak veliké boky, že hradní bránou musí chodit bokem, cítí se docela svůdně.

A jako renesanční sexy kůstky jsme šly točit. Zatím po Monice chtěl pan režisér komplikované podtóny typu „mluvíš na písaře svrchu ze své majestátnosti, ale chci vidět i záblesk malých skrývaných sympatií“, případně „dusíš v sobě žal z plánovaného manželství se zrůdou, ale jsi stále ještě hrdá“, my dvorní dámy jsme měly ve svých scénách o něco lehčí úkol: běžet někam a smát se. Pokoušela jsem se , se vzpomínkou na Stanislavského zachytit propastný rozdíl mezi princeznou, obtěžkanou zodpovědností za celou zemi, a dvorní dámou, která nemá jiné starosti než vlastní vlečku a zaseje každému divákovi do hlavy myšlenku na ignorantskou a bohatou šlechtu, jež se ke dvoru přisála. Ale mám pocit, že to v těch třech vteřinách, kdy jsem proběhla v zadním plánu přes královský sál nebude úplně vidět.

Posléze jsem se o to už ani nepokoušela, a prostě vyběhla zpoza rohu, smála jsem se jako bez mozku, a vyběhla vesele ze záběru pryč.

Mým největším hereckým úkolem bylo nesrazit páže ze schodů a nezabít sama sebe tím, že si přišlápnu obří naducanou sukni.

Den za dnem, plynoucí v napjatých nervech, obnažených malým množstvím spánku, jsem získala jedinou touhu. Nebýt jen růžovou šmouhou, která se za zvuku smíchu rozmazaně smýkne před kamerou.
Mít svůj vlastní blízký záběr.

Jenomže vždy, když se k němu schylovalo, zjistilo se, že je málo času, a nějakým podivným omylem se vždy natočily pouze blízké záběry princezny. Mohla jsem sice díky tomu jít o čtyři hodiny dříve domů, což mě krátkodobě potěšilo, ale mé herecké srdce plakalo.

Ale osud tomu chtěl, abych i já měla blízký záběr. Nenadále se totiž stalo, že bylo třeba Monču přečesat, a zatímco ona utíkala do maskérny, aby ji půl hodiny kulmovali a činčali, zavládla na place mrtvá nuda, jelikož nebylo co točit. Všichni odevzdaně seděli a rozlíželi se po historických kulisách, a v tom pan režisér vymyslel, jak zabít zbytečný utíkající čas. „Co kdybychom třeba, teď, když nemáme nic jiného na práci, udělali….blízký záběr na Marii?“

Moje spoludvorní dáma, která věděla o mé touze, se na mě šťastně spiklenecky usmála (po svých pěti nebo šesti blízkých záběrech, ve kterých dokonce mluvila, mi ten jeden malý, zbytečný, ze srdce přála), a všechno se začalo soustředit na mě.

Osvětlovači kolem mě stavěli lampy, abych byla pořádně vidět (to byl nový pocit, ze zvyku jsem si chtěla stoupnout někam daleko do šera), tři maskérky kolem mě stály, a urovnávaly mi deset minut malé neposedné vlásky, rubín na čele, a celkovou vizáž. Kostymérky mi umělecky nařasily vlečku. Kameraman zakomponoval do záběru pouze mně. A celý štáb ztichl, aby se mohla natočit moje VĚTA.

Z takového množství pozornosti, a příšerného hereckého přetlaku ze mě po slově „akce“ místo mé repliky „Utěčeš s ním?“ vylítlo jenom hysterické „Učččtetsttesííííínm?“, ale protože Mončču pořád ještě kadeřili, měla jsem trochu času říct repliku desetkrát a nakonec i bez přeřeku.

A cítila jsem se šťastná, že teď už i obě moje babičky uvěří, že jsem to v té štědrovečerní pohádce doopravdy já.

Že i díky mě bude štědrý večer kouzelný!

Pokud ovšem nepůjdete ani na sekundu od obrazovky pryč. Pak byste totiž mohli můj zářivý a dojemný part lehce prošvihnout.