Někdo vyvěsil na Instagram fotku mokré terasy. „Rain in Turkey“, zní popisek. Dovolená v Turecku a celý den leje. Prší na dovolené. Jaká zvláštní chladná romantika.

Měla jsem známou, co chodila v batikovaném oblečení, pletla si keltské účesy a měla hrozně ráda déšť. Její kluk o ní říkal: „Je to její depresivní záliba. Vyžívá se v dešti.“ Asi rok potom se s ní rozešel. Jmenovala se Tereza. Vždycky, když prší, tak si na ni vzpomenu. Díky Tereze mi to nedá, a musím v duchu hledat, co na tom měla ráda. Za ty roky přemýšlení už se na déšť dívám trochu jako ona.

Mám ráda ten dešťový pocit. Jedu po praze autem, v ulicích není žádné světlo, voda stéká po předním skle a člověk se úplně v duchu choulí pod peřinu. A všichni říkáme: „Je hnusně! To je dneska hnusně! Fuj!“

Jedu přes Jiráskův most, přejíždím Vltavu a prší. Vyvolávám si dešťový vzpomínky. Tak třeba jak jsme na nějaké dovolené v Čechách, bydlíme ve velký chatě, a je to někde uprostřed srpna, a ráno se vzbudíme a zjistíme, že ten den se budeme musel pořádně oblíknout, vzít si tepláky a nepromokavou bundu a taky holiny. Ale i tak půjdeme na výlet, jenom je to takový ubrečený. Ale ta zmoklá zima je tak příjemná, když se pak vrátíme do chaty a hrajeme hry. A pak koukáme na televizi.

Nebo jsme na táboře a program se změní, nalezeme do klubovny a malujeme si, i když měla bejt dneska olympiáda. Jsme přímo uprostřed léta, ale za oknem to smutně šumí a my si malujeme, každý vlastně, co chceme. Tábor a všechny ty soutěže se na jeden den zastaví, jako by dneska nic neplatilo. Z jídelny si do chatky běžím sama pro sušenku, našlapu v chatce mokro a svírá mě smutnej pocit, jestli dostanu zejtra pohled nebo dopis.

Dešťový vzpomínky nejsou konkrétní, jsou to jen obrazy. Pocit, když si na sebe vezmeme pláštěnky, a ze všeho kape. Plastový nábytek na zahradě je zmoklý, slunečník taky. Někdy se sedí i u kamen. Všechno léto, sluníčko a opalování, je na chvíli úplně pryč. Z toho je člověku smutno.

Když pod jakoukoli scénu pustíte smutnou hudbu, celé vnímání se změní. Lidé se smějí, šťouchají do sebe, slaví, tančí, ale když pod to pustíte smutný podkres, je to jasné: vypadá to, že někdo z nich už nežije, nebo to všechno veselí určitě brzy skončí. S deštěm je to stejné. Ať už prší na dovolené, na táboře, nebo na oslavě, déšť v podkresu vždycky zdůrazní, že ať už se radujeme sebevíc, v jádru toho všechno je pořád něco tajně smutného.

Jenomže tajemství je v tom, že u těch doopravdy špatných dnů si nepamatujeme, jaké bylo počasí. U těch netušíme, jestli bylo hezky, nebo pršelo. V ty dny, kdy je člověk ponořený do svých problémů, je počasí až na posledním místě. Každý má za sebou takové dny. Kousek ve vás chybí, někdo vám něco vzal a nevíte, co bude dál. To jsou dny, kdy by člověk dal všechno za to, aby jeho problémem bylo to, že prší.

Proto když prší, řadím do řady všechny své dešťové vzpomínky a navlékám je za sebe jako korálky. Malá krátká rozmlžená videa ve špatné kvalitě, na kterých se promítají ty chvíle, kdy pršelo a já si to pamatuju.

Ty úžasné chvíle. To štěstí. Ty dny, kdy jediné, co nás trápilo bylo to, že prší.