Jen, co jsem vkročila do kavárny Letka, chtěla jsem se okamžitě otočit a utéct. Lidi, děti, psi, strašně moc hurónskýho veselí, dredy, zdravý mlsání na stole a hluk kávovaru.

Jenomže nemůžu, protože tady jsme si dneska daly sraz. Hledám jí všude po kavárně. Ona tady asi není!

Pak zahlídnu její tvář úplně v růžku,  u světlý hipstersky  oprýskaný stěny. Má samozřejmě šílenej účes, světlounce blonďatou vlnu a má úplně tichýho a hodnýho psa. Je celej takovej krémovej, jako kávová pěna s několika šmouhama skořice. Uf, dosednu si do tohohle tichýho rohu v celý uřvaný kavárně. Zadívám se na ni, vypadá přesně, jako si ji pamatuju z rozhovorů v časopisech a z televize. Jenom má jinej účes, což je o ní známo, že je pořád mění, z týdne na týden.

Je to asi čtrnáct dní zpátky, co jsem jela po dálnici a za volantem jsem si přemýšlela o životě. Momentálně mě zaobíralo téma, proč vlastně všechno beru tak vážně. Tak strašně moc vážně, přesně jako všechny ty články na blogu. Kdybych je vydala, mohly by se jmenovat prostě: „Marie Doležalová: Vážně.“ Jenomže bych je nevydala, protože bych se bála toho, že by se mi lidé smáli. Bere se vážně, považuje se za spisovatelku, je trapná.  Věděla jsem, že kdybych chtěla, vydá mi to několik vydavatelství, ale jen proto, že Kafe a cigárko mi udělalo nálepku. Nabídky mám, ale kde vzít jistotu, že to je něco, co vlastně někoho zajímá?

Potom jsem si najednou  vzpomněla na ni. Na její dílka, na která teď poslední dobou narážím. Na její fotky, které fotila v New Yorku a dokreslovala do nich své obrázky. Nejdřív jsem s ní četla rozhovor. O těžké nemoci, ze které se jako malá vyléčila, o nadhledu, co jí to dalo a o New Yorku, kde o její tvorbu začal být zájem. A u toho ta zvláštní svérázná holka na fotce. No a napadlo mě to. Všechny moje vzpomínky, o kterých jsem od Vánoc psala, se vážou ke konkrétním místům. Všechny jsou na fotkách. Ty krásný fotky, a na nich ty skutečný obličeje. Kdyby se mi podařilo přesvědčit ji, tuhle holku, co nosí šílený účesy a pomalinku polehounku začíná být v Čechách hvězdou, aby z těch fotek udělala svoje dílka, chtěla bych to vidět jako knihu. Chtěla bych, aby vznikla. Aby tam byly moje slova a její obrazy.

Přesně tohle jí v Letce vyprávím. Ona zase mě, jak se věci nedají naplánovat a jak ráda tvoří po pocitu. Jak někdy člověk najde úplně jinej způsob vyjádření, protože to tak prostě cítí.

Váhám, jestli mám bejt až tak moc nadšená, ale nakonec se rozhodnu, že budu a dám jí to najevo. Jsem naprosto nadšená z toho, že tady vymýšlíme další knihu. Že mi odepsala, že jsme se sešly a že by do toho šla. Klidně mě poslouchá a na moje složitý vysvětlování s úsměvem přikyvuje.

Někdy mi něco moc chybí. Průzračný lidi s čistýma očima. Nemám ráda, když na mě lidi hrajou svoje hry. Když říkají něco, aby se cítili líp a já se cítila menší. Nemám odjakživa ráda žádný elity a skupiny, co mají svá pravidla, aby v nich člověk mohl být.

Eliška patří mezi ty průzračný. Má v sobě klid a tichou radost z toho, že dělá to, co ji baví.

Na rozloučenou mě obejme. Domů řídím úplně v euforii, i když možná je to tím, že jsem si dala po půl roce kafe. Je to tak, život jde dál, žádný kafe a žádný cigárka. Nudná, suchá a šťastná.

Tohle je poslední zápis. Už když jsem psala první, věděla jsem, že to bude do června. Že půlrok mi musí stačit, abych řekla to, o čem chci zkusit psát. Že dýl se v tom babrat by bylo přehnaný a že bych se v tom úplně ztratila.

Nic dalšího už nebude, jenom schůzky s Eliškou, abychom vybraly ty správný fotky.

Nemělo to pořádnej úvod, nebude to mít ani žádnej konec. A vy teď už snad víte proč.

Protože to nejdůležitější bylo uprostřed.